Dopis "Tobě" o ztracených zítřkách

16. června 2018 v 17:38 | Margareth
Menšík, v tomto dni postmoderního roku 1895

Má nejdražší hvězdo,

není to tak dlouho, co jsi mne držel v dlaních, rezonoval mnou a směroval mé kroky do úplného středu Tebe. Zítra to bude zase jen o průměrově třicet dní déle od prvního momentu zeleného zatemnění mysli, kdy jsem se na téhle cestě tak nějak ztratila. Opustila jsem prošoupané dlážděné pěšinky a vydala se vstříc nové atmosféře zavakuované přímo napříč od jižní sonáty ztemnělých rybníků a bzučení včel mezi kopretinami. V poslední době se toho strašně moc zamotalo. Jako by mne někdo okradl o vše co jsem si myslela, že vím a pamatuji si. Snažím se dýchat a hořkost zavřít za železnou mříž ze které někdo odmontoval zaseklý kódový zámek. Kde se touláš Ty?

Ztratila jsem mysl a znovu hledám duši. Jen srdce začalo popobíhat směrem tam, kam patřilo již dávno, ale bylo mu to odepřeno. 12/7 otevírám oči a vydávám se do nového boje, jehož koncem je pouze nový začátek. Za svitu svělušek se vracím tam, kde jsi Ty, ale už nejsi tím, kterým jsi byl. Nebo ne? Nevidím hlubokou modř a nesetkávám se s povrchem sálajícím teplo. Mluvíš o svých bitvách a vyhlašuješ nové ofenzívy na všech frontách aniž by ses ohlédl, zda stále ještě v dlani nesvíráš zodpovědnost, které ses zaslíbil. Odešla jsem a namísto vůně levandule a propletených dnů, žoldem je mi uzamykání své podstaty. Zavírám oči, odvracím zrak, zkousnu jazyk, polknu pelyňkovou pavučinu na mandlích a opět zvednu hlavu vstříc gravitačnímu plnění. Nezpívám z plných plic, nehladím konečky prstů zlaté klasy, nevím jak chutná vítr v plicích a chce se mi řvát, protože Ty sis ničeho nevšiml. Nevidíš, že den ode dne jsou květy kopretin uvadlejší. Nestaráš se o zítřky, protože pro Tebe jsou velkým otazníkem, který se vznáší kolem celé existence a bytí každého jedince s Tebou v přízni. Nelze se spoléhat, že uvidíš i s ostřížím zrakem. Nelze věřit, že...


Získala jsem vše, po čem jsem toužila. V jeden okamžik všechny mé tužby získaly kostru a naučily se "být". To je tím důvodem, proč jsem Ti před nějakým relativním úsekem vyzradila, že se všechny mé sny rozplynuly a nyní není za čím jít. Ty máš snů mnoho a půjdeš za nimi i kdyby cesta znamenala spálit mosty a stát se někým jiným. Bolí vědomí této vědomosti. Vím, že mi bylo umožněno nahlédnout do zítřejších a pozítřejších ba i do příštěletých dnů, ale klamavě mi nebyla vtisknuta do ruky možná cena. Až moc rychle jsem se stala automatizovanou samozřejmostí a bylo mi odebráno právo veta. Cítím se jako oběť svého já. Tys mi neřekl, že zamilovat se znamená přestat vnímat čas, zapomenout chuť společných okamžiků a podrobit se novému režimu, který nemá nic společného s životem naplněným barevnými zážitky vonících po samotném životě. Chybí mi obyčejný život, chybí mi potemnělé sledování obrázků míhajících se na barevném plátně, chybí mi pravda ve víně a nové chutě vonící po bylinkách, chybí mi lechtání trávy na chodidlech s hlavou položenou na křídlech bezpečí, chybí mi společné vítání rozbřesku, chybí mi slaná chuť tyrkysu a chybí mi úcta historických pamětihodností. Chybí mi dotek motýlích křídel, chybí mi význam slova něžnost, chybí mi snění a stavění vzdušných zámků z písku, které nyní z nepozornosti bouráš. Kde jsi? Kdo jsi? A kdo jsme my?

Přála bych si vrátit čas a znovu si pročíst smlouvu, kterou jsme uzavřeli a se kterou jsme oba nebyli správně srozuměni. Ráda bych znovu poznala, jaké je oddat se čisté esenci exploze emocí. Ráda bych Ti řekla, jak moc si přeji znovu najít naší budoucnost a nelitovat dní, kdy jsou naše záda to jediné co charakterizuje nás dva. Ráda bych Ti řekla, že sdílím Tvé sny a představa mé budoucnosti je v dokonalé symbióze s tou Tvou. Vzdaluji se a každým dnem jsem o tisíc mil dál... Jen to Ti chci říct. Po Tobě už není další kapitola.

Miluji Tě. Láska není jen slovo. Věř mi.

Navždy Tvá
MM

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama