Červen 2018

Bipohledový přešlap

26. června 2018 v 16:32 | Margareth
Každý děláme chyby. Občas až moc snadno a lehce balancujeme nad visutým mostem a bojíme se podívat kolem sebe, kam až naše kroky mohou vést. Jak moc se mohou podobat shakeru, ve kterém se smísí osudy s pocity v nepoživatelný koktejl veskrze jeho hořkost. Každý děláme chyby a je to naše podstata. Jsme lidé, omylní a hloupí. Nikdy nedostaneme dostatečně přes prsty, abychom si příště dali pozor a ponaučili se. Raději se omyjeme slanými slzami, odvrátíme zrak, plazíme se v prachu, ale jen do okamžiku, než uvidíme to jemné poskočení samotné naděje. Někdy nelze vše vysvětlit slovy či činy. Někdy se prostě odprostíme od předurčenosti našich osudů a zodpovědnosti, která nám byla vtisknuta od prvního nádechu. Mozkové kmitočty se zpomalí, mozeček začne rezonovat, začneme říkat věci, které neprošly schvalovacím řízením a ventilujeme nahromaděný stres, kterému jsme poskytly útočistě v samotném nitru sebe sama. Možná pár nelegálních vět zakrytých v kyberprostoru jsou proviněním zasluhujícím si ztrátu některé končetiny či alespoň části těla. Možná, že lhát a neříkat celou pravdu je tentýž přečin trestatelný u nejvyšších soudů zamčených za neproniknutelnou modří. Pouhé přeslapy mohou být fatálním zločinem proti lidskosti. Mohou být nepochopitelné ze všech úhlů pohledu. Nejspíš lze tuší vymalovat nápis "přece se nic nestalo", ale pravděpodobnější je, že být tebou...

Udělala jsi chybu. Poprvé jsi dokázala zpřetrhat pouta a ani se neohlédout mým směrem, který znamená "my". Namíchala jsi mi opravdový kalich hořkosti plný lží a falše. Ano, byla to chyba. O to větší, že jsi to nebyla ty. Ne ta, kterou jsem znal. Jsi hloupá a to se na mne nezlob. Nevím, proč po tom všem jsi stejně musela nesmyslně odpouštět neodpustitelné. Vůbec nic jsi nepochopila. Ponížila sebe i mě. Nesnesu vidět tě plakat, ale musel jsem ti k tomu říct své. Nesedělo mi to celou dobu a ty jsi mi bezostyšně lhala až do okamžiku, kdy jsem vycítil, že je v tom víc, než dokážeš přiznat. Nemůžeš mi to vysvětlit, protože to nikdy nepochopím. Nedá se to pochopit. V ten moment ti vůbec nezáleželo na mě, na nás. Zachovala ses jako sobec, který myslí jen na sebe a nedocházejí mu důsledky. Nejdříve mi řekneš, co jsi mi řekla a pak mi ještě bodneš nůž do zad a popřeš vše, co jsi řekla mne a co jsem řekl já se záměrem ochránit tě. Nejde o slova, zprávy či jinou komunikaci, jde o podstatu činu. Neexistuje rozdíl mezi lhát a neříkat celou pravdu. Lež je vždy jen lež. Lhala jsi mi do očí. Bála ses mé reakce? Neznáš mě. Stalo se toho víc, než mělo. Přesto nedokážu být tebou... a vidět to tvýma očima.


Dopis "Tobě" o ztracených zítřkách

16. června 2018 v 17:38 | Margareth
Menšík, v tomto dni postmoderního roku 1895

Má nejdražší hvězdo,

není to tak dlouho, co jsi mne držel v dlaních, rezonoval mnou a směroval mé kroky do úplného středu Tebe. Zítra to bude zase jen o průměrově třicet dní déle od prvního momentu zeleného zatemnění mysli, kdy jsem se na téhle cestě tak nějak ztratila. Opustila jsem prošoupané dlážděné pěšinky a vydala se vstříc nové atmosféře zavakuované přímo napříč od jižní sonáty ztemnělých rybníků a bzučení včel mezi kopretinami. V poslední době se toho strašně moc zamotalo. Jako by mne někdo okradl o vše co jsem si myslela, že vím a pamatuji si. Snažím se dýchat a hořkost zavřít za železnou mříž ze které někdo odmontoval zaseklý kódový zámek. Kde se touláš Ty?

Ztratila jsem mysl a znovu hledám duši. Jen srdce začalo popobíhat směrem tam, kam patřilo již dávno, ale bylo mu to odepřeno. 12/7 otevírám oči a vydávám se do nového boje, jehož koncem je pouze nový začátek. Za svitu svělušek se vracím tam, kde jsi Ty, ale už nejsi tím, kterým jsi byl. Nebo ne? Nevidím hlubokou modř a nesetkávám se s povrchem sálajícím teplo. Mluvíš o svých bitvách a vyhlašuješ nové ofenzívy na všech frontách aniž by ses ohlédl, zda stále ještě v dlani nesvíráš zodpovědnost, které ses zaslíbil. Odešla jsem a namísto vůně levandule a propletených dnů, žoldem je mi uzamykání své podstaty. Zavírám oči, odvracím zrak, zkousnu jazyk, polknu pelyňkovou pavučinu na mandlích a opět zvednu hlavu vstříc gravitačnímu plnění. Nezpívám z plných plic, nehladím konečky prstů zlaté klasy, nevím jak chutná vítr v plicích a chce se mi řvát, protože Ty sis ničeho nevšiml. Nevidíš, že den ode dne jsou květy kopretin uvadlejší. Nestaráš se o zítřky, protože pro Tebe jsou velkým otazníkem, který se vznáší kolem celé existence a bytí každého jedince s Tebou v přízni. Nelze se spoléhat, že uvidíš i s ostřížím zrakem. Nelze věřit, že...