Hvězdy uplynulého roku

26. prosince 2017 v 15:31 | Margareth
Každý hřebíčkem a badyánem provoněný čas vyzývá k přemítání a přemýšlení nad uplynulým rokem. Možná snad i více, než konec roku, který nám už dýchá na paty. Nevyznačuje se tlakem na nový zápisník, který ještě voní jehličím vánočního stromu, aby se zaplnil stovkou předsevzetí, které stejnak nikdy nikdo nedodrží, neboť nikdo z nás je skutečně ani dodržet nechce. Kdyby ano, nepotřebuje na to znovu a znovu symboliku konce roku s příslibem nadějných lepších zítřků, potažmo i lepšího samotného já. Když se zamyslím nad posledními dny, týdny, měsíci a celým rokem, rozprostírá se přede mnou celá paleta barev, které tak zbožňuji a celé řádky vět i slov, které pro mne tolik znamenají a které nejlépe umí vše vystihnout tak, jak to doopravdy bylo, je a možná i bude... Každým rokem přibude o jednu vrásku na čele více a každým rokem mám pocit, že už bych měla vědět, co budu dělat až budu velká. Čím dál tím více mám pocit, že ten můj vlak, na který mám již zakoupenou místenku již dávno odjel a čím dál tím častěji se sama sebe ptám, jestli existuje osudovost ukrytá v dlaních milované osoby. Takže tohle byl můj rok 2017.

Zklamání v podobě vykročení levou novou do nového roku, kdy pachuť z té hořkosti ještě dlouho seděla zadráplá v mém krku. Stovky slov omluv a přehlížení malých démonků, kteří se marně snažily mi skákat po nártech, ramenou a v neposlední řadě i po hlavě, aby mne už přivedly k rozumu. Povedlo se jim to vlastně až o mnoho úplňků později, kdy už nezbývalo než se otočit a odejít. Výčitky, nedorozumnění a neustálé rozpory způsobily rozpad křehkého mráčku z cukrové vaty, který se zdál být mou pěnou dní. Namísto jazzové pohádky, roztahovačný leknín a pěna sladového výčepu. To špatné začalo přerůstat to dobré, až společnou hvězdičku zašlapalo do prachu úplně. Pár měsíců jsem ten prach dýchala a věřila, že jednoho dne bude zase všechno tak, jak má být, ale nikdy jsem neměla ráda dobré konce a tady to platilo dvojnásob. Tahle hvězda, která byla opravdu statečná bohužel vyhasla.

Úspěšné dokončení pětiletého martýria skrytého za stovkami cizích slov se zdálo být nečekanou výhrou, ale současně i kapitulací na bezstarostnost. Bylo třeba se podívat žezlu zpříma do očí a převzít ten kus papíru, který údajně ve společnosti něco znamená, ale v důsledku znamená jen to, že jste další z mnoha. Všechno úsilí se zdálo být jen marným pokusem o to zjistit, kdo vlastně jsem, abych na konci celé té cesty mohla říct: ,,Jsem stále tam, kde jsem byla." Razítkové pokušení v podobě podepsaného dalšího lejstra, jež mne zařadil mezi bílé stádo proti jehož proudu se jde čím dál tím více stěží. I když to byla dlouhá cesta, pěticípice svůj úkol dokončila a já jí nepřestanu být vděčná za víru a odhodlání, které mi dodávala v ty nejtmavější momenty, kdy jsem nevěděla kudy kam v hledání cesty skrze výrokovou logiku.

Konečné pozvednutí meče nad zákeřností rozpínavostí raka, jehož porážku konečně uznalo i široké okolí odborníků. Dva roky ve válce, která neměla jasný výsledek. Dva roky neustálého strachu z vlastní budoucnosti a potenciálnosti schopnosti býti tím, kým mi bylo předurčeno být - ženou a možná matkou. Složení zbraní neznamená, že se vše změní a odteď už bude vše zalité sluncem. Vlastně se nezměnilo vůbec nic navzdory očekávání. Země se točí, ekonomika jde do háje a stále je nedostatek pitné vody. Nevzdala jsem se svých zlozvyků, nepřehodnotila jsem své cíle a ideály. Jediné co mi přineslo tohle velké vítězství je fakt, že láska není o kompromisech a je ztráta času zůstávat s někým jen proto, že celou dobu mi stál po boku v plné zbroji. Nevděčnost? Možná... možná jen ve stínu raka stál život samotný a možná to jen byla moje strážná hvězda, která mi začala svítit znovu na cestu a vést mě tím správným směrem.

,,Mám tě ráda a to je recept na průšvih."... asi tak nějak se začaly myšlenky a slova a... prostě všechno ke konci roku. Ta moje hvězdička asi uznala, že odpočívala už dost dlouho a tak mi přivedla do cesty takový předvánoční zázrak v podobě celého balíčku pocitů z nichž ten nejvoňavější je láska. Bez varování mé kroky spletla s kroky někoho, kdo je svým způsobem hvězdou sám.

Moje hvězda uplynulého roku byla zářivá, byla i létavicí, ale já věřím, že vždy věděla, kam mi posvítit a k jakému směru se otočit zády. Ačkoliv své příběhy píšeme sami, jen naše hvězdy ví, že nejzářivější jsou ty hvězdy tady na zemi. Ty, které nám každý den prozáří den a když máme zachmuřeno, tak posvítí přesně tam, kde je to potřeba. Jen za těmito hvězdami má smysl jít, věřit jim a milovat je.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama