V objetí stínu

14. října 2017 v 19:12 | Margareth
Je strašně obtížné posadit se k prázdnému prostoru a zase se naučit psát. Po dlouhé době nečinnosti se prsty třesou strachem ze setkání s klávesnicí a myšlenky neví, zda si zaslouží svůj prostor, kde již nebudou jen nevyřčenými slovy a záplavou prudké řeky, která strhne svého nositele kdykoliv se jim zachce. Je tolik podnětů, tolik inspirace, ale sotva po nich člověk sáhne, už se rozptýlí jako hvězdný prach. A přitom je tolik změn, které poznamenaly mé kroky a výhybkou mne odkázaly jiným směrem, který snad má být příslibem lepší budoucnosti.

Sotva se člověk popere s jednou hrozbou, už na něj cení zuby jiná. Je to jako stín za oknem. Víte, že tam je. Potichu se krčí na parapetu... uplně neslyšně nahlíží oknem až do samého nitra a jen čeká na vhodnou příležitosti, kdy udeřit. Můžete se tisíckrát otáčet přes rameno a snažit se alespoň na malý okamžik zahlédnout svého nepřítele, kterému čelíte, ale nikdy nebudete tak rychlí, aby se vám poštěstilo. Ať už si nesete jakékoliv břímě či křivdu pohřbenou hluboko v sobě a ačkoliv tolikrát budete přesvědčeni, že už se vám podařilo ty bubáky odratit či zatratit napořád, v té nejšťastnější chvilce, kdy vám budou plnou silou motýli narážet křídly do slané tváře a váš smích zapůjčí svůj tón denodennímu šumu velkoměsta, v ten moment se ten stín začne přímit a začerňovat celý prostor okenní tabulky, začne si nárokovat každou světlou chvilku, každý okamžik štěstí. Nedovolí vám polevit v ostražitosti, nedovolí vám položit se do naděje a konečky prstů se nadechnout. Jeden příběh končí, druhý začíná. Jedna překážka je překonána, další stovka jen tiše číhá na cestě za sny. Sny, které se noří do šera. Sny, které stojí právě za stínem, který vrhá negativismus na jakýkoliv střípek naděje, který se rozvírá vstříc novým dnům.



Někdy nestačí jen říct sbohem, porazit zhoubnou nemoc a zadívat se do modrých očí. Někdy je to všechno jen začátek boje s dalšími stíny, které natahují ruce a snaží se vás vlákat do spárů dalšího kolotoče podobného černobílému filmu. Ty stíny se stávají součástí vás. Ať jdete kamkoliv, ať prožíváte cokoliv, jsou tam. Jsou to staří známí, kteří se příležitostně zastaví, když jdou právě kolem. Stíny, které vám dávají pocit, že jste nic. Berou vám smysl vaší existence a lžou vám do kapsy. Snaží se překroutit realitu, snaží se vám namluvit, že to co je teď je jen začátek bez pokračování. Při usínání vám šeptají do ucha, že si nezasloužíte nic jako štěstí nebo lásku, protože jste zbyteční. Cítíte prázdnotu. A pak se podíváte přes rameno a zcela zřetelně vidíte do tváře stínu, který na vás už čeká za oknem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama