Říjen 2017

V objetí stínu

14. října 2017 v 19:12 | Margareth
Je strašně obtížné posadit se k prázdnému prostoru a zase se naučit psát. Po dlouhé době nečinnosti se prsty třesou strachem ze setkání s klávesnicí a myšlenky neví, zda si zaslouží svůj prostor, kde již nebudou jen nevyřčenými slovy a záplavou prudké řeky, která strhne svého nositele kdykoliv se jim zachce. Je tolik podnětů, tolik inspirace, ale sotva po nich člověk sáhne, už se rozptýlí jako hvězdný prach. A přitom je tolik změn, které poznamenaly mé kroky a výhybkou mne odkázaly jiným směrem, který snad má být příslibem lepší budoucnosti.

Sotva se člověk popere s jednou hrozbou, už na něj cení zuby jiná. Je to jako stín za oknem. Víte, že tam je. Potichu se krčí na parapetu... uplně neslyšně nahlíží oknem až do samého nitra a jen čeká na vhodnou příležitosti, kdy udeřit. Můžete se tisíckrát otáčet přes rameno a snažit se alespoň na malý okamžik zahlédnout svého nepřítele, kterému čelíte, ale nikdy nebudete tak rychlí, aby se vám poštěstilo. Ať už si nesete jakékoliv břímě či křivdu pohřbenou hluboko v sobě a ačkoliv tolikrát budete přesvědčeni, že už se vám podařilo ty bubáky odratit či zatratit napořád, v té nejšťastnější chvilce, kdy vám budou plnou silou motýli narážet křídly do slané tváře a váš smích zapůjčí svůj tón denodennímu šumu velkoměsta, v ten moment se ten stín začne přímit a začerňovat celý prostor okenní tabulky, začne si nárokovat každou světlou chvilku, každý okamžik štěstí. Nedovolí vám polevit v ostražitosti, nedovolí vám položit se do naděje a konečky prstů se nadechnout. Jeden příběh končí, druhý začíná. Jedna překážka je překonána, další stovka jen tiše číhá na cestě za sny. Sny, které se noří do šera. Sny, které stojí právě za stínem, který vrhá negativismus na jakýkoliv střípek naděje, který se rozvírá vstříc novým dnům.