Cesta ven směrem k rozletu

19. srpna 2017 v 23:29 | Margareth
Po dlouhé době se přede mnou rozprostřel prostor plný nočních hvěz a tiché samoty, který nemohl zůstat bez povšimnutí. Napříč dlouhými hodinami toulání se uprostřed cizích písmenek a osudů někdy člověk pocítí pachuť touhy po možnosti se nadechnout, zavřít oči a roztáhnout křídla tam, kde je pro něj nejen dost ostentativnosti, ale především kde se snoubí pochopení s pocitem, že několik málo fluid ještě nezapomnělo číst v mapách rozložitých vět a ještě složitějších souvětí. Není mým záměrem působit jako pohádkář či vypravěč příběhů tisíce a jedné noci, jehož příběhy, které jsou tkány z těch nejjemnějších třpytů neberou konce ze strachu, aby se vlákno nepřetrhlo. Každý má svůj příběh, který někde začíná a někde končí, co když je ale den nocí a sen skutečností? Co když je láska pouhou iluzí, po které všichni paseme a ona se vlastně pouze převléká za prchavý pocit, jehož chuť ještě dlouho můžeme cítit napříč celým korpem? Co když jsou okamžiky, kdy je člověk sám a oddává se nejrozličnějším myšlenkám ten jediný šťastný okamžik kdy se může nazvat volným?
Co když osoba vedle které se probouzíme je jen matným odrazem něčeho o čem sníme a co jsme si pod příslibem jedinečné prchlivosti přikreslili pastelovými tušemi?
Na začátku cukrová vata, na konci příslib přátelství, který se časem rozplyne jako dešťová kapka, která dopadne do vodní plochy na zemském povrchu. A přitom to může všechno vypadat i jinak...
Pohledy se mohou zdát jako ty nejotřelejší sondy do hlubiny duše. Úsměvy se čím dál tím častěji choulí do těžkého hávu ze saténové nervozity. Blízkost se zmenšuje na enormní, ale přitom si zachovává svůj bezpečný odstup na jeden prst, který v okamžiku překročení hranic rovná se urudované explozi. Slova plynou jako řeka, která se neustále obměňuje novými prameny z právě očištěných studánek. Relativnost ubýhá stejně jako hvězdy odpočítavající osudovost okamžiku. Ta nejevidentnější znamení se vyskytují v nejnepravděpodobnějších podobách a formách, zatímco dojde k prvnímu letménu doteku, který sova spatřen, již zahlašuje zpětný chod a snaží se splynout v ordinérnosti šedi. Očekávání, obavy, úsměvy, zasněnost,... jen malý krůček k tomu opájet se příjemností parfému či představám prvním kroku.
Kde něco končí, něco jiného začíná. To, co bývalo považováno za ztělesnění fatálního bezpečí, obrací se v prašnou dušnost zlaté klece. Nic není trvalejší než svět a přesto pro něj shledáváme metaforu v černotě oceánu. Co nebude teď v tuhle chvíli vzhledem k těkavosti a křehkosti bytí, nemusí býti za okamžik spadnutí zrnka písku. Možná je skutečně pravda, že člověk může být skutečně šťastný teprve v okamžiku, kdy bude volný. Nelze ale čekat, až do slané nedokonečnosti dolétne i to poslední zrnko písku, které uvolní klíč vedoucí z pevnosti Alcatraz.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KAY KAY | Web | 20. srpna 2017 v 16:16 | Reagovat

Máme tendenciu si ľudí zidealizovať a potom zvyčajne končíme sklamaní

2 Margareth Margareth | Web | 20. srpna 2017 v 17:14 | Reagovat

[1]: Stejně jako si idealizujeme minulost, idealizujeme si někdy osoby. Obzvlášť na začátku vztahu... kde něco chybí si přidáme, kde něco přebývá ubereme a něco dokonce úplně překreslíme. To je asi normální...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama