Předurčení k hlouposti

22. dubna 2017 v 16:25 | Margareth
Je to už pěkných padesát pátků, co jsem se naposledy zavítala, abych sdělila co nového se událo ve světě metafor a přirovnání, kterému nikdo krom několika výjimek nerozumí.

Pokud se ohlédnu přes pravé rameno, můžu vidět přeplněnost diáře, který hraje všemi tóny, barvami i sekundami. Zvolila jsem si cestu na laně, na kterém není vždy jednoduché řídit své kroky a přitom v ruce neustále svírat stejné misky vah. V běhu přes překážky v podobě francouzských lexémů pod palbou každoměsícčně hledaných porcelánových položek ze seznamu se opět ocitám před výhružkou vyloučení. Když se podívám přes rameno levé, nachází se tam už přes rok lehký duhový opar přítomnosti někoho, kdo mne snad vspustil býti součástí sebe samého. Letmý dotek, který pod sněhovými vločkami dokázal rozzářit pozdní nebe a nemilosrdně vyvolat dřívější svítání. Kdyby se snad někdo ptal, co vidím za sebou, ve vzduchu se vznáší otazník v podobě symbolu raka, který mne dostatečně trápil v době, kdy slova upláchla opačným směrem, tedy směrem druhotných realizací, které se tvrdým bojem prorvali až do popředí. Má odpověď by byla stejně zmatečná jako můj častý volný běh myšlenek, který pod tíhou formulací nabývá ještě zmatečnějšího významu bez možnosti tradukce. Neustále se rvu s hrozbou, jež mne doprovází na každém kroku a dokázala se implementovat do mé každodenní rutinnosti v podobě temného stínu, který se vždy objeví, když se cítím nejvíce slabá a když tma halí den do svého sametového pláště. Nikdy není konec a možná, že nejen život je cestou po kruhovém objezdu, který nemá možnosti k odbočení. Všechno je relativní a všchno je tak, jak má být. Nelze litovat svých činů, nelze litovat ani sama sebe, neboť právě v lítosti a bolesti se rodí ta největší síla, která dokáže přesvědčit i ty největší zarputilce o své neohrozitelnosti. To, co dříve zdálo se býti překážkou, nyní nezanechá ani tu nejmenší stopu na duši. To, co se dříve stálo nepřekonatelně obtížně, nyní se snadno překoná a jedinou daní bývá touha po krátkém odpočinku, kterého se poslední rok tolik nedostává.
Ať když člověku začne zatékat na chodidla, uvědomí si, co je skutečně důležité. Nevěřím v to, že každý otřes v podobě malého osobnostního zemětřesí mění charaktery a postoje. Nikdy a nic nedokáže změnit podstatu člověka, se kterou byl zrozen a se kterou se učil prvním krůčkům. I když člověk okusí, jak chutná hořskost na samotném dně, nepohne to s ním více než drobný neúspěch, který je zaviněn jeho vlastním přičiněním, lží anebo chybou. I ta největší zhoubnost není nic než jen pocit, který je nám více méně znám a se kterým se člověk naučí žít. Možná veskrze životní zkušenosti se člověk může poučit, ale nikdy nikdy se nenaučí moudrosti, kterou je na něj mířeno ze všech koutů a on jen uhýbá, namísto aby ji vyšel vstříc. Všichni budeme vždy dělat stejné chyby a opakovat je donekonečna, dokud zvuk šicího stroje nezastaví.

Možná všichni nesou stejní a nejsou stejně hloupí, možná je to jen život, který nás předurčil k soustavičnému bytí, aniž bychom byli schopni najít jakýkoliv smysl v etapách, kterými jsme prošli anebo jimi procházíme. Můžeme stokrát proklínat bohy, že nám předurčili takový osud, ale ačkoliv si projdeme peklem, na konci cesty zůstaneme stejní jako na začátku naší pohádky o životě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 challengelist challengelist | Web | 22. dubna 2017 v 21:19 | Reagovat

Líbí se mi tvůj metaforický styl psaní, který ovšem kdekdo nemusí pochopit (možná proto píšu první komentář). Rozhodně ale souhlasím s tím, že člověk nejvíce pozná ve chvíli, kdy jemu samotnému zatéká do bot. Jak bych to řekl já - až poté procitnou. :-)

2 Margareth Margareth | 25. dubna 2017 v 19:49 | Reagovat

[1]: Velice Vám děkuji za pozitivní komentář. Jsem ráda, že můj styl psaní oslovil a třeba i inspiroval. Krásný den.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama