První máj samoty čas

1. května 2016 v 13:53 | Margareth
Hedvábnými pravidly překrýt zrak, pastelovými představami svázat ruce, nelítostně vytrhat peříčka z čerstvě narostlých křídel a ruce nechat volně ležet v klíně. Doufání je to jediné co může nahradit dusivý kyslík a naděje je to jediné, co dá se všroubovat do lampy místo žárovky. Zpřetrhat veškerá vlákna utkané ze společných vzpomínek, přilepit špičky zpět pevně k zemi, odložit štětec a barvy zas předat těm, kteří v ně ještě věří. Nestačí jen dokola dávat život novým papírovým labutím a svým dechem předat jim své idéaly. Tisíckrát můžeme věřit, že sny se mohou snoubit s realitou. Že je možné někomu darovat kus sebe, přičemž se neztratí v čase společně s vyhozenými použitými jízdenkami na autobus nebo časem vybledlými pohlednicemi. Láska na první pohled neexistuje, a nezmění to ani fakt, že všechno je najednou pohlceno curkovým obláčkem. Stále častěji se vám před očima promítají staré lásky jako na černobílém plátně a vy se snažíte vypočítat, zda už jste všechny své pokusy milovat a být milováni nepromarnili.

První máj lásky čas...

Moje první láska, zároveň spálení mostu přes navždy, světluščin epitaf. Byli jsme příliš mladí na to, abychom dokázali koexistovat a tolerovat. Zbylo jen vybledlé místo po prstenu přislibujícím pohádku až navěky.
Vlastně to bylo ještě dříve. Dulcinea, rozčesávání vlasů vonících po heřmánku, schovávání se v dlouhé luční trávě a něžnost. Realita jej zraňovala, nebylo mu souzeno přejít tu hranici k ztrátě snů. Vznesl se k nebi jako balonky, které mi tak často nosíval a já se ráda dívala, jak stoupají k nebi.

Epizoda s nosorožcem... a přesto jsem nikdy nebyla tak očarovaná. Všechno bylo skutečně jako z pohádky Tisíc a jedna noc. Vůně vonných tyčinek, fialkový sirup v bílém víně... Rozbití lampy a rozšlapání každičkého střepu na okem neviditelný prach. Bolelo to hodně, ale nedokázala jsem přimět své perceptory, aby to pochopily a dovolily mi alespoň jedinou slzu.
Spoustu krátkých novel, které napsal život sám a žádný autor by se za ně stydět nemusel. Každá láska v sobě zanechá pachuť čehosi, co už navždy bude vpleteno do chuťových pohárků a bipolárních neuronů. Pak přijde nemoc a veškeré činnosti se smrsknou do rekapitulování, zpytování a balancování nad propastí...
Poslední kapitola ještě čeká na svůj (ne)konec, ale přesto otevírá tu tajemnou místnost plnou samoty a přemýšlení. Myšlenky se v hlavě víří jako prach a ačkoliv se jednotlivá vlákna snaží ty malé potvůrky pochytat, vyznívá jen zlomyslný smích do ztracena...

První máj samoty čas...


Obavy velí koloniím do střehu. Ruce dříve otočené směrem vstříc, nyní uzavírají se v pevnou pěst. Unavená láska stále častěji spí mi zničeně na rameni a já nemám sílu ji probudit a požádat ji, aby mi jej přivedla zpět. Pramen vlasů spadá do nocí rozervaných očí, ramena neutišitelně třesou se. Stín našeptává strachu instrukce a já se probouzím zase sama.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 1. května 2016 v 14:35 | Reagovat

moc hezké ... :-)

2 Margareth Margareth | 1. května 2016 v 16:03 | Reagovat

[1]: Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama