Květen 2016

První máj samoty čas

1. května 2016 v 13:53 | Margareth
Hedvábnými pravidly překrýt zrak, pastelovými představami svázat ruce, nelítostně vytrhat peříčka z čerstvě narostlých křídel a ruce nechat volně ležet v klíně. Doufání je to jediné co může nahradit dusivý kyslík a naděje je to jediné, co dá se všroubovat do lampy místo žárovky. Zpřetrhat veškerá vlákna utkané ze společných vzpomínek, přilepit špičky zpět pevně k zemi, odložit štětec a barvy zas předat těm, kteří v ně ještě věří. Nestačí jen dokola dávat život novým papírovým labutím a svým dechem předat jim své idéaly. Tisíckrát můžeme věřit, že sny se mohou snoubit s realitou. Že je možné někomu darovat kus sebe, přičemž se neztratí v čase společně s vyhozenými použitými jízdenkami na autobus nebo časem vybledlými pohlednicemi. Láska na první pohled neexistuje, a nezmění to ani fakt, že všechno je najednou pohlceno curkovým obláčkem. Stále častěji se vám před očima promítají staré lásky jako na černobílém plátně a vy se snažíte vypočítat, zda už jste všechny své pokusy milovat a být milováni nepromarnili.

První máj lásky čas...

Moje první láska, zároveň spálení mostu přes navždy, světluščin epitaf. Byli jsme příliš mladí na to, abychom dokázali koexistovat a tolerovat. Zbylo jen vybledlé místo po prstenu přislibujícím pohádku až navěky.
Vlastně to bylo ještě dříve. Dulcinea, rozčesávání vlasů vonících po heřmánku, schovávání se v dlouhé luční trávě a něžnost. Realita jej zraňovala, nebylo mu souzeno přejít tu hranici k ztrátě snů. Vznesl se k nebi jako balonky, které mi tak často nosíval a já se ráda dívala, jak stoupají k nebi.

Epizoda s nosorožcem... a přesto jsem nikdy nebyla tak očarovaná. Všechno bylo skutečně jako z pohádky Tisíc a jedna noc. Vůně vonných tyčinek, fialkový sirup v bílém víně... Rozbití lampy a rozšlapání každičkého střepu na okem neviditelný prach. Bolelo to hodně, ale nedokázala jsem přimět své perceptory, aby to pochopily a dovolily mi alespoň jedinou slzu.
Spoustu krátkých novel, které napsal život sám a žádný autor by se za ně stydět nemusel. Každá láska v sobě zanechá pachuť čehosi, co už navždy bude vpleteno do chuťových pohárků a bipolárních neuronů. Pak přijde nemoc a veškeré činnosti se smrsknou do rekapitulování, zpytování a balancování nad propastí...
Poslední kapitola ještě čeká na svůj (ne)konec, ale přesto otevírá tu tajemnou místnost plnou samoty a přemýšlení. Myšlenky se v hlavě víří jako prach a ačkoliv se jednotlivá vlákna snaží ty malé potvůrky pochytat, vyznívá jen zlomyslný smích do ztracena...

První máj samoty čas...