V tomto roce přesdržkovém

11. února 2016 v 16:51 | Margareth
Občas každý neví kudy kam. Je těžké najít tu správnou náruč nebo ten správný cíl. Od pátého k tisícému, od ničeho k utopii. Plácám se a všechno mi přerůstá přes hlavu. Ničím vše, co jsem měla nebo si myslela, že mám a stává se ze mne Ta Druhá. Černá, kam se podívám. Slzy, divoké noci, nezodpovědnost, zlost, agrese, ten přetlak, hlasitý tlukot srdce... Jak má člověk ještě někdy najít cíl, když se smířil s tím, že co nebude doteď už nebude vůbec? Mám pocit marnosti, který mne naplňuje a naráží o strany mého nitra. Milovat, dýchat a žít... proč vlastně? Kdykoliv může přijít neviditelná ruka osudu, která změní naprosto všechno a přesto nic. Svět se nepřestane točit, ale vy přijdete o část sebe sama, kterou už prostě nemůžete jen tak vytáhnout z kapsy a zase se s ní sžít jako dříve. Sebedestrukce je až moc silná a já mám obavy, že mne nespasí ani kvalitní drogy, natož láska. Miluji... anebo ne? Dýchám... anebo se jen snažím prostě neumřít, ale dohnat se až na okraj propasti, kde bych cítila více, než jen lhostejnost a bezhlavost.

Ta Druhá tu byla a vždycky mi říkala prostřednictvím všeho, kam se nechci dostat. Měla mne v moci a málem mne zabila. Několikrát se mi pokusila vzít život z otevřených zápěstí a darovat mi tak křídla. Šeptá mi do ucha, dýchá na krk, až mnou projíždí ostré zářezy minulosti. Cítím se odevzdaně a neschopně zase pevně uchopit kormidlo. Třesu se a vůně třezalky prostupuje vzduchem. Mrzí mne fialové balonky uchopené s několika kapkami krve i slova vykřičená na nesprávných místech při nesprávném artikulování. Ta Druhá... vždycky mi říkala, co mám dělat a neznat hranice. Snažit se přeletět útes, ačkoliv postrádám genetické predispozice. Snažit se cítit a nezbláznit se...

Jediný záchytný bod znamenající svět... domov? nebo nepřátelský tábor? láska či zákopová válka?



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama