Prosinec 2015

Nový konec se starým začátkem

9. prosince 2015 v 0:35 | Margareth |  Týdenníkoviny
Asi každoročně touhle dobou, kdy vzduch začíná vonět po skořici a bergamotu, do mysli se vkrádá skrze domácí krb trudomyslnost a skrze nastevřené okno sotva vybledlé fotografie vzpomínek. Snad došel inkoust, snad je to jen důsledkem přibývání zářezů v nitru dřeva. Za každý měsíc bych byla schopna napsat někomu dopis, ale jakou napsat na obálku cílovou adresu? Vážená ztracená iluze? Drahá záda bývalé lásky? Nejbližší zklamaná víro?

Sentiment se pravděpodobně vypařuje z nepopsaných listů nového kalendáře, jehož hřbet zdobí známý vzorec uplnulé dvanáctiměsící plus jedno další navrch. Nikdy jsem nebyla dobrá v matematice, ale je v mých silách si odměřit ten další úsek, který mne zase o něco přiblížil k neznámu, jež nedokáži popsat. Nevím, zda se těšit tváří v tvář neurčitému amorfu, z něhož necítím nic, než desinfekční odér neposkvrněnosti. Je třeba položit na misky vah to, co bylo a uvědomit si, která strana zvítězila. Jeden můj blízký přítel mi řekl, že tento rok pro mne byl jízdou na horské dráze. Bezesporu měl pravdu, ale co když tak vypadá naprosto každý? Co když má dětská záliba v adrenalinu, děsivých kolotočích a nejrůznějších hazardech přetrvala a je právě tou a jedinou hnací silou, jenž mne pohání vpřed, aniž by byl čas na krátké zamyšlení?

Ať už má pravdu kdokoliv, je třeba nechat si změřit oči, přeleštit si úsudek a nalít si čisté vody. Začátek byl až opojně krásný. Celý první půlrok byl velkou směsicí pocitů smíchaných v jediný koktejl, který jsem vypila až do dna. Ať už je řeč o milostných eskapádách, zkušenostech s nemocničními zřízenci všemožných oddělení, anebo o úspěšném zakončení jednoho stádia celoživotního vzdělávání. Namísto následování bílých králíků, naučila jsem se sledovat kroky dospělosti. Přišlo nazmar hodně podpatků a bylo potřeba notné množství sterilního obvazového materiálu, ale jsem až tady. Přežila jsem rakovinu a pochopila, že můžu být i sama. Naučila se říkat ne, občas vrazit svým pocitům náhubek a zatlačit je pěkně zpátky za žebra, kam patří. Vlastně jsem na sebe docela pyšná. Ano, stálo mne to pozbytí více než je vysoká cena. Ztratila jsem lásku, opustila svůj základ všeho a praštila pěstí do stolu, ale naučila jsem se úplně novou řeč. Naučila jsem se i poslouchat místo ostatních především sebe. Možná jsem zestárla, možná stále potají brečím do polštáře kvůli jednomu z mnoha konců. Přežila jsem ale rakovinu a to je něco, co s vámi zamává. Ještě předevčírem jsem se balila do deky utkané z nářků a apatie, včera ještě úplně nerozuměla všem lékařským termínům, ale dneska vím, že určitá rozhodnutí jsou správná. Chirurgické zákroky lze aplikovat i na tak trochu jiné orgány.

Uklidila jsem staré fotografie, vyčistila e-mailovou adresu a už dávno věřila moudrým slovům o vyhazování citového smetí. Já si ty pocity nechávám. Zavřu si je do papírových krabic, roztřídím podle ročníků a uschovám na okamžik, kdy si bude třeba uvědomit, proč jsou věci tak, jak jsou. Proč jsem udělala takový řez a proč můj krok nevedl po cestě, ale přes trávník. Každý hledá sám sebe a kdo říká, že ne, lže. Nikdo pořádně neví, kdo je, dokud nezažije veškeré životní situace a eskapády, které mu může osud nachystat. S čím tedy vykročit ku poznání? Děláním chyb a opakovaným zakoupením vstupenek na ty nejdivočejší atrakce, protože jenom tak se dá vytěžit z okamžiků maximum chutí, dojmů a starých začátků, jež dopomohou ke šťastnému novému konci.