Listopad 2015

Volnočasová onkologie

2. listopadu 2015 v 21:03 | Margareth |  Znamení raka
Chuťovým pohárkem poškádlit sněhovou vločku ulpívající na mrazem zkřehlém rtu, vybalancování se slanou kapkou odpadávající z oka a stékající až ke klíční kosti, pocítění studené jehly procházející podél páteře při mylném kroku zbloudilého deště, hra na schovávanou se stínem když pouliční lampa pomrkává ve tmě sloužící noci, zaboření nosu do vlasů vonící po senu vyhřátém paprsky letního parna, exploze koktejlu pocitů mísící se v šejkru vlastních útrob při zpozorování periférním viděním blížící se osobu srdci známou.

Poletovat v časoprostoru a střídavě kmitat mezi minulostí a budoucností, aniž by přítomnost byla zachycena byť v malinkém okamžiku. Zavřít oči a odletět na křídlech poezie do neznáma, kde neexistuje povinnost a oddanost. Nesoustředit se na úkony podobající se martíriu spleteného v chomáč prachové byrokracii či obligátní poslušnosti uzavřené do kruhu bez možnosti útěku k někomu, kdo by neznal světluščin epitaf ani historii entomologického zjevení, který se nahodile objeví aby napáchal ještě větší proměnu. Vždycky se nabízí možnost vybrat si, ale co když je osud tak zfatalizován, že není než právě jedna možnost ke které všechny cesty směřují tou nejkratší cestou bez jediné křížové cesty či osvoboditelské mise. Čekat na rytíře se nevyplácí. Čekat na pomocnou ruku, která pohladí a nabídne svou sílu v okamžiku když vám se vlastní nedostává, se nevyplácí dvojnásob. Prý je vždy vhodná doba udělat, co je správné. Vždy je nezbytné vše ztratit a začít odznovu s čistým štítem s potiskem rodového erbu. Království za koně? Bojovat anebo utéct s davem v pokušení přežít?

Kde se schovat?


Rozeběhnout se k barevné zátopě usínajícího parku, smát se způsobem zapřičiňující svalové křeče a slané vrásky kolem očí, nechat na jazyku rozpustit růžovost upatlaného cukrového mraku, chvět se při vybavení si odlesku svíčky v čajem zahalených očích.

Odpustit.

Vzít si do ruky knihu, zabalit se do deky a na dlouhé hodiny zapomenout na strasti zvýšených markrů a blížícího se termínu mezníku, jenž má tu nejvyšší pravomoc určovat osudy příštích nádechů. Člověk je vždycky nakonec sám, ačkoliv se nachází uprostřed kolektivu známých tváří. Některé ukotvení nezná vyvolených a podle toho rozhazuje zbrkle rukama. Možná zítra, možná nikdy. Možná nikdy, možná navěky. Co je v životě důležité?

Co když člověk už nechce být definován větroplachovitostí. Byl by ochoten položit na oltář své volnomyšlenkářství a stát se jangem. Pak dozajista je evidentní, že je to logické a v této nesmyslné paradoxnosti má na čele punc znamení raka, které se den ode dne prohlubuje a vpíjí se do celého organizmu. Implantuje se pod kůži, zajišťuje ztrátu vlastní sebezáchovy, mění charakter a otevírá bránu na samotném prahu pekla. Rozpoutává válku ve všem co jsem doteď znala. Nic nedává smysl a přesto je to více než jasné. Není šance návratu. Není šance cokoliv změnit. Stávám se otrokem a loutkou. Pokládám hlavu na křídla motýlího efektu a čekám na první lavinu, jejíž hřmění už zdálky slyším. Čekat a čekat dokud z oka nedopadne poslední slza rozpoutající válku o život samotný.