Opiátová královna gangu

28. září 2015 v 20:09 | Margareth |  Týdenníkoviny
Probudit se v čistém saténu, nad hlavou mít baldachýn. Dopřát si čerstvou kávu až do postele a vedle sebe mít Jediného. Nezačínat den starostmi a bolestí hlavy, nýbrž úsměvy a bezstarostností. Bílá, stříbrná... tak si představuji barvy dotvářející iluzi jakéhosi mlžného oparu postrádající smysl.

Mám tu skvělou příležitost pyšnit se snovou prací, na kterou se špičky prstů dosahuje jen těžko. Dennodenně vstávám brzy a spát chodím pozdě. Jen aby ve mne svěřená důvěra nebyla ničím podmáčena a vše bylo tak, jak má. Získávám na sebejistotě a učím se novým věcem, ke kterým bych jen jako studentka neměla nejmenší přístup. Šplhám se po žebříčku směrem dolů, aniž by mi to významně docházelo. Odmítám vidět druhou stranu barikády a nechci zvolnit. Nechci odejít a vykouzlit tak úsměv na tváři mnohých. Čím dál tím více přicházím do kontaktu se slavnými osobnostmi a čím dál tím více mi ujíždí poslední vlak.


Zhubnout 10 kg, dostat se na pokraj sil, spát 12 hodin, opíjet se, bavit se se smetánkou a v nestřežený okamžik si přepudrovat nosík neidentifikovatelným práškem s všelijakými účinky. Pobíhat hystericky po pokoji jako uvězněná moucha v láhvi. Narážet do stran a utápět se v morální kocovině, která jen tak neodezní. Jednou možná všechno bude zapomenuto, možná se vrátí jako obrovská pěst samotného boha. Nikdo neví, co přinese zítřek. Nikdo nevím, co přinese tato hodina. (ne)Vědomí blížícího se mezníku nad hlavou odtikává každou sekundu navíc a tváří se jako sama štědrost. Co na tom, že obvykle u kormidla poletuje mozek, když vlastní otěže do rukou převezme ouze impulzivnost a touha pod odpoutání se od života, který nikdy nebyl a nebude vaším vlastním příběhem s dobrovolně zvoleným koncem. Všechno se smrskne do jediného okamžiku, všechno vás pohltí a snaží se vyvrhnout jako špatně strávenou potravu. Na malinký okamžik snad zatoužíte stát se břečťanem, jehož kořeny sahají až někam do hluboké historie vedle někoho, komu neustále přisuzujete prvopočátek ztráty vlastního uvědomění si. Je těžké nenechat tahat za nitky nikoho jiného a umět říct ne. Dokázat přijmout odpovědnost za vlastní činy a nebýt jen marionetou, který každý vláčí po jevišti mezi jednou gumou vedle druhé, až stojí na záchodcích a v ruce svírá pětitisícovou bankovku. Nikdo na světě nerozumí, nikdo na světě tu není, aby řekl "dost". Nikdo nedokáže vzít kolíky a vytyčit ty pomyslné hranice, za které už není povoleno jít. Za které už je to vážně přes čáru. Za nimiž už se z člověka stává hazardér s vlastním životem i životy druhých. Nejde o závislost nebo o hloupost, nýbrž o tu touhu vykolejit a zavzpomínat si na časy, kdy se nemuselo vyrůst. Mohlo se vyvádět, nosit roztrhané džíny, být každý měsíc v náruči někoho jiného, ale především díky sdílení nebýt nikdy sám. Patřit někam a necítit se jako vyvrhel ve světě pětitisícových bankovek a několika pilulkách ukrytých na vlastním dně.


Přede mnou otevírá se prostředí, o němž sní mnoho náctiletých dívek. Mohu sedět na baru se skleničkou toho nejlepšího vína, které samozřejmě nepůjde na můj účet. Mohu vytočit číslo vlivných osob a pozvat je k jednomu stolu (nebo posteli?). Mám tu pravomoc hrát si s životy druhých, říkat jim, jak prostě věci budou a pokud ne, zvolit příhodnou sankci. Není pro mne problém nalíčit se, obléknout ty nejlepší šaty a nechodit domů pěšky. Ráda se hřeji na výsluní a dělá mi dobře, že o mne lidé vědí... že vědí, kdo jsem, aniž bych to musela říkat nebo se snažit vloudit do jejich přízně. Už nemálokrát nasadila jsem tu onu nenáviděnou aristokratickou masku, abych se stala členem gangu.

Na malé procento dne zavřít se doma s knihou, uvařit si do plechového hrnečku kakao a zapomenout na chvíli na ten chaos. Nepřipouštět si, jak moc těžké břímě nosím v přívěsku na zápěstí. Popadnout klíčky od auta, pustit si nahlas hudbu, kterou jsem neslyšela věčnost a jen se nechat unášet krajinou. Zpívat nahlas, brečet nahlas, nekontrolovat se a prostě žít. Umět se nadechnout, zapomenout na to, co bylo, co je a prostě se pokusit být sobě vlastní paní. Nedovolit tupým hlavám řvát na mne, dělat si se mnou, co jim se zrovna hodí. Nebýt na prodej a stát si za svými názory, ať jsou sebevíce šokující. Přiznat nahlas, že možná umírám, že jsem vyzkoušela drogy, sex i rock'n'roll a tohle není to, co by mělo být. Zajít si do kina na nějaký kvalitní film, abych v sále v důsledku masově šířící se debility byla sama. Nakoupit si oblečení v second handu, zajet na samotu, kde není signál a zmazat se od hlavy až k patě od barev. Zapomenout na všechny ty primadóny s fistulkou, které ti gesty ukazují, kde jsi ty a kde ony. Až tě příště přizvou s výsměšným očekáváním v očích, klidně odmítnout, protože za každou cenu se někomu zavděčit. Jako já? Jako proč? Alespoň na to malé procento dne být obyčejnou holkou, která chce obyčejné věci. Být obyčejnou holkou, která má hluboko do kapsy, ale lásku svého okolí. Být obyčejnou holkou, která si může najít čas na své přátele, jít se najíst do fastfoodu a která se může v něčem svobodně rozhodovat.

Jít se vysprchovat do nejmodernější koupelny, lehnout si do naškrobených peřin, na noční stolek položit oba mobilní telefony a nastavit vyzvánění na maximum (co kdyby). Posledních 20 minut před spaním dívat se do očí člověku, který je vám vlastně lhostejný a místo milujícícho partnera připomíná sňatkového podvodníka. Raději si vezmu prášek na spaní (nebo na něco jiného?), zapiji jej sklenicí červeného vína a nechám si zdát o jediném dni, kdy bych nemusela (ne)být milionářem.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 28. září 2015 v 22:20 | Reagovat

Probudit se v čistém saténu, nad hlavou mít baldachýn. Dopřát si čerstvou kávu až do postele a vedle sebe mít Jediného.

Musím říci, že už těmito větami sis mne získala. Jsou krásné... Mám z nich hrozně pěkný pocit. Konkrétně z těchto dvou. Zbytek je smutný. Nicméně krásně vyjádřený

2 Margareth Margareth | Web | 28. září 2015 v 23:14 | Reagovat

[1]: Děkuji za milá slova.

3 Egoped Egoped | E-mail | Web | 1. října 2015 v 18:04 | Reagovat

Zbytek je smutný? Mně to od prvního do posledního slova přišlo veskrze radostné :)

4 Margareth Margareth | 5. října 2015 v 12:40 | Reagovat

[3]: Záleží na úhlu pohledu ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama