Září 2015

Opiátová královna gangu

28. září 2015 v 20:09 | Margareth |  Týdenníkoviny
Probudit se v čistém saténu, nad hlavou mít baldachýn. Dopřát si čerstvou kávu až do postele a vedle sebe mít Jediného. Nezačínat den starostmi a bolestí hlavy, nýbrž úsměvy a bezstarostností. Bílá, stříbrná... tak si představuji barvy dotvářející iluzi jakéhosi mlžného oparu postrádající smysl.

Mám tu skvělou příležitost pyšnit se snovou prací, na kterou se špičky prstů dosahuje jen těžko. Dennodenně vstávám brzy a spát chodím pozdě. Jen aby ve mne svěřená důvěra nebyla ničím podmáčena a vše bylo tak, jak má. Získávám na sebejistotě a učím se novým věcem, ke kterým bych jen jako studentka neměla nejmenší přístup. Šplhám se po žebříčku směrem dolů, aniž by mi to významně docházelo. Odmítám vidět druhou stranu barikády a nechci zvolnit. Nechci odejít a vykouzlit tak úsměv na tváři mnohých. Čím dál tím více přicházím do kontaktu se slavnými osobnostmi a čím dál tím více mi ujíždí poslední vlak.


Zhubnout 10 kg, dostat se na pokraj sil, spát 12 hodin, opíjet se, bavit se se smetánkou a v nestřežený okamžik si přepudrovat nosík neidentifikovatelným práškem s všelijakými účinky. Pobíhat hystericky po pokoji jako uvězněná moucha v láhvi. Narážet do stran a utápět se v morální kocovině, která jen tak neodezní. Jednou možná všechno bude zapomenuto, možná se vrátí jako obrovská pěst samotného boha. Nikdo neví, co přinese zítřek. Nikdo nevím, co přinese tato hodina. (ne)Vědomí blížícího se mezníku nad hlavou odtikává každou sekundu navíc a tváří se jako sama štědrost. Co na tom, že obvykle u kormidla poletuje mozek, když vlastní otěže do rukou převezme ouze impulzivnost a touha pod odpoutání se od života, který nikdy nebyl a nebude vaším vlastním příběhem s dobrovolně zvoleným koncem. Všechno se smrskne do jediného okamžiku, všechno vás pohltí a snaží se vyvrhnout jako špatně strávenou potravu. Na malinký okamžik snad zatoužíte stát se břečťanem, jehož kořeny sahají až někam do hluboké historie vedle někoho, komu neustále přisuzujete prvopočátek ztráty vlastního uvědomění si. Je těžké nenechat tahat za nitky nikoho jiného a umět říct ne. Dokázat přijmout odpovědnost za vlastní činy a nebýt jen marionetou, který každý vláčí po jevišti mezi jednou gumou vedle druhé, až stojí na záchodcích a v ruce svírá pětitisícovou bankovku. Nikdo na světě nerozumí, nikdo na světě tu není, aby řekl "dost". Nikdo nedokáže vzít kolíky a vytyčit ty pomyslné hranice, za které už není povoleno jít. Za které už je to vážně přes čáru. Za nimiž už se z člověka stává hazardér s vlastním životem i životy druhých. Nejde o závislost nebo o hloupost, nýbrž o tu touhu vykolejit a zavzpomínat si na časy, kdy se nemuselo vyrůst. Mohlo se vyvádět, nosit roztrhané džíny, být každý měsíc v náruči někoho jiného, ale především díky sdílení nebýt nikdy sám. Patřit někam a necítit se jako vyvrhel ve světě pětitisícových bankovek a několika pilulkách ukrytých na vlastním dně.

Nadbytečné vědění ku (ne)štěstí

5. září 2015 v 9:48 | Margareth
Nesmrtelnost brouka je jen relativností, která číhá v opodál a čeká na svůj partizánský skok čelem vzhůru. Není možné napít se dna plného nicoty a přitom si pískat do rytmu tlukotu srdce. Setrvačnost proplétá se davy na ulicích, ale pravý smysl prosím nehledejme. Nic není takové, jak se nám optický klam snaží vnutit do našich sítnic a zamotat jim hlavu rozbouřenou hladinou barevného jasu. Člověk se může dotknout stínu, dívat se do oparu utkaného z tajemství, okusit chuť zakázaných plodů nebo jen se toulat po vesmírných galaxiích a snažít se utrhnout růži bez trnů. Co je ale teď, nemusí se nutně vplynout v déja vu anebo vtisknout se do paměti minulým či futurocentrickému zhmotnění se sebe samého. Rozprostíráme se teď, v tomto okamžiku a přesto můžeme pociťovat lehký závan absurdnosti, která je nám osudem daným vlastním mířením ještě vlastnějších kroků. Všechno uzavřeno je do slepé uličky zakončené kruhovým objezdem, ze kterého neumíme jen tak vyhodit blinkr a vydat se na výpadovku do nikam.

Ne vždy je možné pochopit entomologické zákony anebo se vyznat ve fyzikálních rovnicích. Každý z nás denně řeší milióny rébusů, které připomínají spíš rovnice o několika neznámých, než abychom byli schopni dobrat se ke správnému výsledku. Nevím, jestli chci být obětí oblíbeného "učíme se celý život" a jestli sladká nevědomost není právě tím ukazatelem, na který je nejsnazší mířit. Snažíme se denně urazit tisíce kroků po skále, která ale již dávno začala podléhat erozi. Nevím, zda panika, která se šíří Evropou jako epidemie je spíše prvními signály plnění bliblické katastrofy, anebo prostě jen snaha o informovanosti za každou cenu. Co na tom, že někde se něco přifoukne, jinde umaže a výsledkem je naprosto zkreslená verze reality. V době antické filozofie by se určitě mistři radovali. V demokracii má každý právo na vědění a data. Nikdo ale už neřeší vzlety a pády, které vznikají z her kvalitních gamblerů, kteří přesně ví, jak pohybovat figurkami ve prospěch společnosti samozřejmě. Nedávno jsem v jedné knize četla, že lidé jsou prostě jen zvířata se základními pudy, u kterých se jen trošku zvrtla ta věc jménem mozek. Nemáme předpoklady k tomu mluvit tisícem jazyků anebo si do hlavy všroubovávat velkou násobilku. K čemu nám tedy bude, když nám partner oznámí, že má už x měsíců malinko záletné tendence, anebo si přečteme, jak moc nás ohrožují 100% ekologicky odbouratelné vlny z jihu. Zlepší to snad kvalitu anebo kvantitu našeho života? Jsme snad naprogramovaní tak, abychom si uměli poradit s problémy v jejichž řešení máme svázané ruce a namísto jen křičíme slova na všechny strany a voláme do ztracena po nějakém výsledku? Jestli existuje perpetuum mobile, tak zde se nám nabízí ten nejjednodušší příklad z praxe.