Srpen 2015

Citová zbytečnost

7. srpna 2015 v 23:18 | Margareth
Lidé přicházejí, lidé odcházejí. Tisíckrát si můžeme předsevzít nešlápnout ve stejné struny, ale v důsledku se chováme naprosto stjeně absurdně jako kdy dříve. Když se řekne slovo "emoce", v mysl mi zkrátka musí vplout slova:

Existuje citový odpad, produkovaný dílnami myšlení. Jsou to bolesti, které už pominuly a teď nejsou k ničemu. Jsou to různé zábrany, kdysi důležité, ale v současné době zbytečné.
I bojovník má své vzpomínky, ale umí odlišit užitečné od nepotřebného: vyhazuje své citové smetí.
Jeden přítel říká: "Patří to přece k mé historii. Proč bych se měl zbavovat citů, které poznamenaly mou existenci?"
Bojovník se usměje, ale nepokouší se cítit něco, co už necítí. Mění se - a chce, aby jeho city s ním držely krok.
Paulo Coelho, Rukověť bojovníka světla

Někdo vkročí na naši pouť, v jeho očích odráží se až jistý příznak něčeho známého, ale když před vámi na stole leží klíče označené jako vratka, dojde vám, že vlastně až tak o nic nejde. Od mala každá holčička sní o svém princi na bílém koni, touží po své pohádce bez konce, anebo alespoň po konci s dobrým koncem. Nikdo ale nahlas neřekne, jak to doopravdy je. Jak za tím snem jít, jak ho sevřít v dlani a nedovolit, aby se jeho prchavost vytratila s posledním závanem známého parfému. Nevím, zda je zcela zdravé opouštět člověka a myslet na zpřetrhání předchozí. Dívat se do očí a hledat za nimi někoho jiného. Milovat osobu, která dávno zvedla upuštěný bílý kapesník a opatrně se snaží nepopíchat o svůj nový foton či tón. Stýskat si po rafinovaně nastražené bombě pocitů, každou chvíli trudomyslnosti skrývat do vůně uschlých bylin. K čemu je topit se v sentimentu odžitého a přehlížet to, co se odehrává v zorném poli relativní přítomnosti. Ne, nelituji větroplachovitosti, ani rozvázání tkaniček a rozběhnutí se na opačnou stranu, než na tu která mi byla zadána třetím činitelem. Možná v jádru samotného ohryzku pocítím lehkou hořkost, možná rozpustím myšlenky na kapalné skupenství a pro jednu noc schovám všechno do polštáře. Zbudou jen jizvy, které uštědřeny mi byly na fyzičnu i psychičnu. Zatímco přemýšlet budu nad tím, jak je "milovat" vlastně nemysl při kterém si člověk hodně přidá, něco ufoukne, aby nakonec stejně skončil sám. Ať už je pravda, že člověk může milovat i natřený kámen, anebo slova písně Johnnyho Cashe, možná je skutečně nejhezčí láska ta, kterou ztratíme, ale v sobě si ji uchováme po několik dalších podobných eskapád. Všechny další pokusy o navázání společenského života jen čerpají a vyživovány jsou z těchto kouzelných okamžiků, které se halí do Aladinova pláště a vystupují z páry ranní kávy oslazené medem.

Možná člověk musí chvíli ztratit všechno a učit se znovu od začátku, jako když slepec hmatá po (ne)známých předmětech a vytváří si vlastní černobílou realitu plnou představ o skutečnosti. Je těžké přijít o svůj svět, který se prolínal s jiným, ale mnohem horší je snažit se utopit své chyby v opacích a když dojde k lámání chleba, stát opodál jako cizinec kterého se to netýká. Nikdo mi nikdy neřekl, že můžu být i sama a že můžu milovat i někoho, koho jsem sama poslala pryč. Že vlastně tahle láska člověku dává mnohem více, než život po boku rádoby perseverace na znouzectnosti. Třeba shořím dříve, než přijde pravý čas na to se omluvit a pokusit se proměnit lišku v růži. Rozhodně ale je to lepší verze existence plné lhostejnosti, nezájmu a dekadence. Teď odbíjí ta relativnost, která mi už nějaký pátek klepe na rameno, strká mi do tašky komiks La Célibataire a odmítá citové výlevy obdobného charakteru. Na konci totiž nic z toho nemá sebemenší smysl. Ani emoce, ani chlad nezmůžou nic, pokud z já a ty nejsou my dva.