Červenec 2015

Mediální balóny kontra realita

13. července 2015 v 23:59 | Margareth |  Týdenníkoviny
A dost! Proč je pořád tak nezbytné pro společnost ze všech stran poslouchat aktuality týkající se (e/i)migrantství? K čemu je dobré namísto trávení času s přáteli a blízkými u jídla, vína a chansonů, neustále zabředávat do témat a problematik, jejichž podstata je pro nás nejen neřešitelná, ale především frustrující a chuťberoucí.
Existovaly doby, kdy neexistovalo nic jako média, nafukování pozitiv i negativ a smýšlení jakéhokoliv konfliktu do světa-končící apokalypsy, jenž klepe na hraniční dveře a čeká jen na svou příležitost, aby vtrhla a výpalila vše, co ji přijde do cesty. Nedávno jsem překládala jeden britský článek do českého jazyka, který se týkal meteorologie a předávání zpráv o počasí v britských médiích. Dlouho jsem se tak nepobavila nad ironickým přístupem autora, který je vlastně v podstatě dost typický a lze označit jako český humor. Autor dokonale vystihl nejen rosničkové zprávování, ale dokonce i charakter médií, jejichž hlavní marketingovou strategií je šokovat, děsit a podnítit panikaření. Denně se díky svému zaměstnání setkávám s lidmi z celého světa. Stydím se za to, že když za mnou před pár dny přišla trojice "arabsky" vypadajících jedinců před druhou ráno, neměla jsem z toho dobrý pocit. Obzvlášť po té, co s sebou měli mluvčího obstojně hovořícího česky. Stydím se za to, že jsem díky tomu chaosu, který vládne, dostala strach a naprosto nesprávně jsem zaškatulkovala někoho, koho jsem ještě nestihla poznat. O půl čtvrté ráno se ale karty docela promíchaly... z občana ARE se vyklubal syrský rodák s velmi pěknou angličtinou, se kterým jsem strávila příjemných pár hodin nad diskutováním o tom, co se děje u něj doma, i v severní Africe. Překvapilo mne, že ačkoliv Abdull je muslim, dívá se na víru racionálně, líbí se mu Česká republika i mé rodiště a vůbec nemá nějaké tendence šířit osvětu v podobě radikálního islámu. Naopak! Považuje vše za hloupé a to z obou stran. V jednom táboře se totiž nachází lidé bez možnosti prosazovat svou poťapanou mysl či přesvědčení a na druhé straně barikády Evropa, která je blízko a vše toleruje. Toleruje násilí, toleruje migrační příliv a nabízí svou otevřenou náruč těm, kteří ačkoliv utíkají do bezpečí, nebezpečí se dozajista vydá za nimi. Nelze si ale myslet, že v celé severní Africe či na Blízkém Východě to vypadá stejně. Sám Abdull mi vyprávěl celý příběh Sýrie a války, kterou je momentálně země zmítaná a kde lidé již jsou místy schopní vidět na obzoru mlžný opar, ze kterého vystupuje jemný náznak bílé vlajky. V jednom městě život pokračuje dál, ačkoliv několik desítek metrů od něj do světa křičí o pomoc zničené budovy a zdevastovaná země. Revoluce možná jsou k něčemu, ale rozhodně nelze kulturu vyštěpovat kulturou, která je diametrálně odlišná od samotného posledního vlákna kořínku. Je zvláštní, že Abdull považuje za iracionální oba postoje... extrémě-islamistický i evropský. I u nás je vlastně hmatatelně citelný extrém a to demokratický. Možná můžeme být rádi, že na(ne)štěstí jsme stále považováni světem za zemi východního bloku a pro potencionální uprchlíky nepředstavujeme až tak takový evropský sen. Vše je odrazem jednoduchého zákonu akce a reakce, který jsme se všichni učili již ve školách... tedy alespoň my. To samé nelze říct o těch, kteří momentálně odcházejí ze svých domovin hledat lepší či bezpečnější život.