Zrada posttraumata

5. dubna 2015 v 11:59 | Margareth
Každý člověk si s sebou nese něco, co ho dříve či později semele. Je to klubko, které je v závěsu, nabaluje se, až se z něj stane hrozba, která ačkoliv byla hebká, nyní představuje nepřekonalenost. Každý si nese své břímě... dozajista, ale ne vždy se dá měřit stejnými jednotkami. Jeden klubkem, jiný džbánem, další počtem zářezů v zápěstí. Není kýžené být slabým jedincem s emocemi, které čas od času vyplavou a mění osudy všech. Nenormálnost se ukrývá do jen jiné úrovně únosnosti. Občas je potřeba podívát se tváří v tvář svým nočním děsům či najít velkou plochu opěrných bodů se záměrem utišit nevysvětlitelný třes. Občas to člověka dožene a popichuje ho se slovy "vyřeš si to". Je to těžké poslouchat i mluvit. Plíce se plní mandlemi a brada se rozkmitavá v touze umlčet interní rozpoložení. Je těžké vidět před a po, rozeznávat siluety a neklopit pohled k zemi. Vždy je třeba pohybovat se trošku s ohledem na retrospektivu, která vzrůstá z půdy a obmotává jdoucí kotníky ku světlu. Občas je to znovu ten nekontrolovatelný třes, jindy slzy, někdy jen otupělost. Nejde se vrátit, nejde jít dál. Jen stále setrvávat v slepém blundém kruhu, ze kterého mi nikdo nechce a ani nemůže ukázat cestu.
Zvláštní je pocítit osvobozující pocit, když hodinu sedíte v harmonické místnosti plné uklidnění, oči se vám zalévají slaností a nikdo to nepovažuje za slabost. Ba naopak! Konečně hledíte na někoho, kdo to chápe, rozumí tomu a považuje vše co se vám dostane přeze rty jako smysluplné a logické. Vidí souvislosti, vidí příčiny i důsledky a nekárá vás. Vyrovnaným hlasem dokáže nalézt slova, aby pojmenoval vaše pocity. Ví v kolik hodin na scénu přichází probuzení ze zlých snů. Ví, že když říkáte, že se nechcete zhroutit, z celé duše po tom voláte. Rozumí minulému chování a krokům které byly vlastně jen výkřiky do tmy. Avšak neškatulkuje a nedělá předčasné závěry. Je zvláštní najít tohle všechno v cizím člověku, který vám vidí hluboko do nitra a dokáže hrát na struny, kterých se nikdo nikdy nedotkl. Všechno do sebe trošku zapadne.

Při odchodu slunce zahřívá zkřehlé a roztřesené tělo, kousek kamene rozdrobil se v prach, ale spousta otazníků zůstává. Chytit se pomocné ruky je jen jeden dílek z celku. Najít rozhřešení u svého okolí, aniž by vás považoval za psychicky nemocnou trosku, záležitost naprosto odlišného charakteru. Jedny dveře se musí zavřít, jiné otevřít. Chce to naučit se prociťovat i žít. Cítit tu živoucí energii uprostřed temna a chladu. Ale jak najít další odvahu. Jak probudit alespoň kapičku v nejhlubším jádru a promluvit... vyslovit pravdu.
Přichází to ve vlnách, úleva vystřídala těžkost v nohou a odliv příliv. Zase se celá země roztočila a nepřestala ani když jsem řvala ze všech sil. Toužila jsem se schoulit do nějaké blízké náruče, kterou jsem nikdy neměla. Toužila jsem se rozeběhnout za někým, kdo by to pochopil a povzbudil mě v těžkém boji se svou psychikou. Toužila jsem po porozumění svého rockového prince, ale už byl daleko. Přišla jsem o něj... Ale teď nejsem schopná cítit a on nemůže zůstat s ochočenou liškou. Každý si zaslouží růži, pro kterou bude žít a za kterou se sám rozeběhne, když to jeden z těch dvou bude potřebovat. Je třeba souznít a splynout v most navždy. Člověk může odpustit miliony zrad, může si složitě hledat cestu k nejrozličnějším podobám ztělesnění "čehosi".
I když se říká, že lidé s poťapaností, které nyní čelím i já, nedokáží cítit a prožívat pozitivní emoce, když potkáte osudovost, pak jste jen krůček od toho prožít tu pohádku bez konce. I štěstí a barvy najednou doplňují tu symfonii čisté lásky bez křiku a násilí. Hodně to usnadí, mnohé vyvolá. Je snadné jít přes úskalí, když v dálce vidíte láskyplné zelenavé oči. Je těžké se naučit být růží, když ji ve vás ten druhý nevidí. Je těžké jít proti proudu, když se k vám obracejí jen záda když potřebujete někoho po svém boku.
Každému není přisouzeno empatično z hůry, avšak nikomu nic nedává právo lámat duše a pálit zbytečky svaloviny. Asi je mi dáno jít po téhle cestě sama, neohlížet se za svou láskou a projít si znovu peklem s vidinou uzdravení. Pak si mne třeba ještě ten můj princ najde a já ho nebudu muset ve svých snech nazývat Brutem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Egoped Egoped | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 12:24 | Reagovat

O čem to sakra bylo? :)

2 Margareth Margareth | 5. dubna 2015 v 12:38 | Reagovat

[1]: O čem myslíte?...

3 Nobody Nobody | Web | 5. dubna 2015 v 14:27 | Reagovat

Moc krásně napsané..Pozvedla jsi každodenní nudu do výšin a nasadila ji korunku!
Odlišnost může dávat křídla, člověk si může dovolit neplavat v akváriu každodenního bytí, ryba za rybou, začátek se promítl do cíle.
Neboj, on přijde..paradoxně se člověk jako bytost družná nachází většinou sám, ale ne napořád.
Čekej, věř...Víra dokáže zázraky :)

4 Margareth Margareth | 5. dubna 2015 v 16:53 | Reagovat

[3]:Moc děkuji za krásný a povzbudivý komentář. Jsem moc ráda, že někdo je "na stejné vlně" a dokáže porozumět i myšlenkách skrývajících se pod povrchem či mezi řádky. Vážím si toho a budu ráda, když i propříště se mi povede zaujmout :)

5 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 5. dubna 2015 v 19:28 | Reagovat

Nádherně napsané. Přesně tak se nyní cítím já, jako bys mi promlouvala z duše. Zatím jsem žádný vztah ještě neměla, ale skutečně velmi si v poslední době přeji, abych na své životní cestě někoho potkala - a jelikož jsem si vědoma toho, že jsem dost odlišná, asi to jen tak rychle nepůjde, i když bych si to strašně přála. Jednoho dne ono vytouženého potkáš, uvidíš. :)

6 Margareth Margareth | 6. dubna 2015 v 8:25 | Reagovat

[5]: Moc děkuji za kompliment. Se vztahy je to vždy trochu ošemetné. Když je ti "náct", vše nabývá jiné perspektivy. Já už za sebou několik vztahů mám, ať už mluvíme o něčem dlouhodobém anebo krátkodobém... vždycky je to ale spletitá cesta, po které se musíš naučit chodit. Nicméně doufám, že z tohoto článku si čtenáři odnesou více,než mou touhu po znovunalezení :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama