Duben 2015

Aristokratická maska

30. dubna 2015 v 16:18 | Margareth
Rozeběhnout se nemožnými směry, nabrat vítr do dlaní, nadechnout se čerstvé rosy a uvěřit. Proč se vždy každá entita musí neosmyslitelně dříve nebo později odchýlit do stádia víry, ke které se upne a přiživuje se na ní, ačkoliv to zůstává skryto. Každý má to své a kdo si odmítá vidět na špičku nosu, sám sebe hlouběji noří do bažin, které jej jednou stejně pohltí. Častokrát jsme donuceni vyplňovat inkoustní výmysly a předstírat, že nám to nevadí, neboť tak to má přece být. Sedět zády k čelu, vyslechnout neodborné výplachy rutinního kmitočtu. Každý den snídat neochočená zrna a večeret tunu obligátností stávájící se hnacím motorem celku mylně nazývajícího se společností. Elegie? Možná. Satira? Rozhodně ne.
Vždy se vyškrábat do prachu a škemrat o jediný pohled z titulu, který je vyšší než ten, který přisouzen byl odpovědnému zřízenci. Relativita či kompetentnost má ukázat. Nemyslím ale, že by se jednalo o čistou hru bez skutečné tváře pod škraboškou. Nechápu, proč a jak. Není v mé mozkovně byť to nejmenší místečko, které by bylo schopné vypořádat se s lidskou hloupostí a povýšeneckým chováním. I přesto si napříště domluvím schůzku, abych opakovaně diplomaticky vybruslila z odmítavého postoje a nastolila tak naději na poli vztahů, kterým je třeba dodávat živinu, ať už je v podobě nominální či naturální. Loutka nucená házet dřevěné úsměvy k nohám lidí, kteří funkcionalismus považují za kubismus. Bez ohledu na udržovaný otlak prsteníčku levé ruky, vše se halí do šálu na první pohled připomínající hedvábí. Až na ten druhý, je jen pozorovatel nadopovaný taurinem či jiným svinstvem schopen poodkrýt spletitou směsici faleše, přetvářky a lží. Jak si člověk v takovém zázemí může najít kout, kde by složil hlavu, nemusel být ostražitý a směl odložit i tu svou masku rádoby aristokratky.
Plnění každodenního vzorce skládajícího se s více, než jsou předloktí schopná unést. Nevadí. Zbude jen dalěí zářez či modřinka připomínající zastávku uprostřed řízeného chaosu. Nikdo nic neví. Všechno bude a pokud ne, tak to jistě plánujeme. Není prostror pro škobrtnutí při přehlídce pávovské nadřazenosti a grimas hodných velevévodů. Naučeně udělat pukrle a roztomile se odporoučet strávit hlasité chvilky o samotě ve vyhraněném prostoru, které bývají na konci chodeb. Je únavné být kreaturou a zapadnout mezi absolutně odlišné živočišné druhy. Nabídka je ovšem široká, ceny ještě rozcáplejší. Nelze bezzáměrně zvednou dlaň anebo si nedat o sklenku vína navíc. Začínám věřit mýdlovým operám plným prázdných klišé, které se nesou sálem a jedinou reakcí je hromadný patos vrážející na scénu ze všech stran. Přesně tak byl organigram zařízen i zde. Jen s malým detailem, hyrerarchie je spíše podobná asyndetonii. Na dlouhodobou přípravu dá se zapomenout, stačí použít pár osvědčených triků a karty se obracejí. Trumfy střídá pouhá smlouva o vlastnictví schopného myšlení. Už být z toho cirkusu pryč. Opustit tento panoptikon, odhodit šovinistické představy o ženách zaobalené v pro-emancipačním kabátku a na chvíli nechat si zdát o nezkaženosti. Občas si přeji zapřít sebe samu. Svléci ze sebe ten směšný kostým rádoby figury, kterou lidé zdraví a znají. Zapomenout na majetkovou podstatu a dovolit si udělat alespoň jednu hloupou věc - uvěřit. Pokusit se nebýt cynickým příkladem a zase se projít bosa v mokré trávě uprostřed městského parku.
I tak by to vše byl sen, do kterého se člověk musí probudit, aby zase mohl vyplnit očekávání předurčená absurdností. Takže až zase nastane ten správný čas, sáhnout po správném dekóru, popřít empirickou podstatu své osobnosti a bez vrásek okolo očí usmívat se pokrytecky na široké okolí.

Chlazená ironie

20. dubna 2015 v 23:21 | Margareth
Často si člověk plácá játra a mrští o síťovou zeď všemožnými i nemožnými slovy nenesoucí nic více, než samotný nesmysl. Nikdy není prostor pro pění ódy na radost nebo znehodnocení původní celistvosti naprostým nedopatřením. Možná je to o ničem, neboť lidé neumějí používat trojsmysly, anebo tím, že jsou líní hledat pod povrchem to, co se jim metaforicky samo podbízí. Je třeba vycenit drápy, zaseknout zuby a s očima tête-en-tête přehlédnout nezdravící individum, které vám hrálo druhé housle po dlouhé relativity. Když se svět zblázní, vypadá to asi přímo takhle.
Odpoledne vám přejí dobré ráno, ke kávě nabízejí citron anebo polévku na zapití. Při podání kelímku, vám podbízejí tzv. kelímek plný překvapení a k banánové příchuti rovnou bonus v podobě kaktusu. Aby toho nebylo málo, uprostřed jarního pylového rozpuku, přejí vám veselé Vánoce. Zdá se to nepravděpodobné, možná. Vítejte v absurdistánu, kterému se jinak také říká centrum kulturního dění. Pokud nerozumíte, odpovězte "kdo?". Pokud si myslíte, že nerozumíte anglické výslovnosti, udělejte si exkurzi do světa jiných českých dialektů a do základů místo vajec mrskněte pořádnou dávku porozumění vlastní rodné řeči. Když už po desáté jdete vyřizovat stejnou věc s jinými detaily, není třeba si připadat jako idiot. Lepší je nedívat se vpřed a pořádně prozkoumat, jestli na špičkách bot nesedí nějaký parazitolog. Počítání holubů na střeše také není úplně nejinteligentnější věc, ale kdo by se o to zajímal, když vám moucha ožírá zubní plak a každý jen svéh oštěstí strůjcem. Nikdo vás nesestřelí, tedy alespoň prozatím, ale vražením na schodech či jiných uměleckých výkonech pánů mužů nikdy ještě nebylo nic zkaženo. Co na tom, když téměř vypadnete z okna při provádění detajlního průzkumu zadní líce nové oběti prvoplánovače. Co na tom, když napíšete na kus papírku své číslo pochybnému individuu, který přišel z jiného vesmíru, času i prostoru v jednom. Co na tom, když necítíte vůbec nic a místo gravitačních zákonů, jsou na vás zkoušeny všemožné verze magnetického působení na téměř cokoliv, co má ypsilon? Usmívat se, to je základ. Vidět ve všem význam reverzního negativa a nenechat se srazit mezi prvními. Jít a mít radost, když Vás slušně vypadající Arab považuje za frankofonního rodilce. Smát se, když ulicemi rezonují pomluvy chabého obsahu a ještě chabějšího šiřitele nezhoubné nákazy. Hlavně, že svítí sluníčko, jsou Vánoce a za týden se rozfofruje kotoloč.
Není vždy od věci vrátit se o pár dní zpět, zamyslet se, proč i přes palčivou bolest bránice je ve vzduchu "něco". Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. Proč si nedopřát nepocítit vůbec nic, když se ztrátí z dohledu někdo, komu jste věnovali dlouhé měsíce a u koho nevíte, jestli to všechno vlastně byla pravda anebo jen chemicky upražená rocková vata. Je třeba prolomit ledy, zašlápnout hmyz a svrhnout svrchovanost která nevratně zrekvírovala několik materiálních přežitků patřících do vašeho repertoáru. Všechno zní jako klišé chutnající po koktejlu přešlapů a omylů. Je čas zvednout kotvy. Rozloučit se. Odepřít si šechny ty sebemrskačské ochutnávky, ze kterých se akorát kazí zuby a spaní. Přiznat si, že nikdo jako Malý princ neexistuje a že člověk je masožravec pěstující hejna masožravých velryb za domem. Když na to řpijde, asi bude něco na tom, že rovnice by se měly rovnat a pokud jedna neznámá chybí, měla by se asi nejprve najít, než se začně rozšiřovat či implatovat do jiných fotonů. Někdy je třeba si zkazit nejen zuby, ale i žaludek. Zapít to matovým odvarem a vyspat se z toho bláznivého opíjení se stupiditou. Možná nechci vyrůst z pohádek, ale rozhodně ještě dlouho budu po nocích hledat to konečné světlo, které mi ukáže, jak moc jsem spokojená se změnou statusu a obsahem ledničky. Chci teď o(d)pustit a nezapomínat. Vše zakonzervovat, smíchat se solí a přeskupit v led, kterým si třeba za pár ještě někdy obarvím život, aniž bych byla přesvědčená, že člověk se může přesvědčit, že miluje i natřený šutr.


"Fuck love. What a crock of shit. People can convince themselves they love a painted rock."

Zrada posttraumata

5. dubna 2015 v 11:59 | Margareth
Každý člověk si s sebou nese něco, co ho dříve či později semele. Je to klubko, které je v závěsu, nabaluje se, až se z něj stane hrozba, která ačkoliv byla hebká, nyní představuje nepřekonalenost. Každý si nese své břímě... dozajista, ale ne vždy se dá měřit stejnými jednotkami. Jeden klubkem, jiný džbánem, další počtem zářezů v zápěstí. Není kýžené být slabým jedincem s emocemi, které čas od času vyplavou a mění osudy všech. Nenormálnost se ukrývá do jen jiné úrovně únosnosti. Občas je potřeba podívát se tváří v tvář svým nočním děsům či najít velkou plochu opěrných bodů se záměrem utišit nevysvětlitelný třes. Občas to člověka dožene a popichuje ho se slovy "vyřeš si to". Je to těžké poslouchat i mluvit. Plíce se plní mandlemi a brada se rozkmitavá v touze umlčet interní rozpoložení. Je těžké vidět před a po, rozeznávat siluety a neklopit pohled k zemi. Vždy je třeba pohybovat se trošku s ohledem na retrospektivu, která vzrůstá z půdy a obmotává jdoucí kotníky ku světlu. Občas je to znovu ten nekontrolovatelný třes, jindy slzy, někdy jen otupělost. Nejde se vrátit, nejde jít dál. Jen stále setrvávat v slepém blundém kruhu, ze kterého mi nikdo nechce a ani nemůže ukázat cestu.
Zvláštní je pocítit osvobozující pocit, když hodinu sedíte v harmonické místnosti plné uklidnění, oči se vám zalévají slaností a nikdo to nepovažuje za slabost. Ba naopak! Konečně hledíte na někoho, kdo to chápe, rozumí tomu a považuje vše co se vám dostane přeze rty jako smysluplné a logické. Vidí souvislosti, vidí příčiny i důsledky a nekárá vás. Vyrovnaným hlasem dokáže nalézt slova, aby pojmenoval vaše pocity. Ví v kolik hodin na scénu přichází probuzení ze zlých snů. Ví, že když říkáte, že se nechcete zhroutit, z celé duše po tom voláte. Rozumí minulému chování a krokům které byly vlastně jen výkřiky do tmy. Avšak neškatulkuje a nedělá předčasné závěry. Je zvláštní najít tohle všechno v cizím člověku, který vám vidí hluboko do nitra a dokáže hrát na struny, kterých se nikdo nikdy nedotkl. Všechno do sebe trošku zapadne.