Ztráty a nálezy

22. března 2015 v 10:42 | Margareth
Dlouho jsem opomněla přihazovat nánosy do svého kapacitně neomezeného koutku seberealizace. Všechno se zbláznilo a to doslova. Od vzestupů a pádů, až po pilulkový stav, ve kterém jsem alespoň občas našla smířlivý klid. Kdybych jen dokázala popadnout tužku, vzniklo by fenomenální dílo skrz které by bylo vidět. Rozervanost, ztracenost,... Díky bohu, že se stále mohu vymlouvat na nezralost věku, neboť jinak bych byla předem odsouzena k ještě větší z(a)tracenosti. Snad jen nějakou reverzní konjunkturou mi v hlavě rezonuje hudba přímo nesnesitelně neodpuditelná.
Poslední dobou, kdy mne v noci budí živé záblesky minulosti v doprovodu nepříjemné přítomnosti, mám tendence se vracet na místo činu a hledat nové perspektivy, které by se snad daly otevřít tím vhodným klíčem. Cizím politikařením přicházím o mnoho z toho, čím jsem se identifikovala a čím jsem si mysela, že jsem. Nezbývá mi, než místo po vpichu injekční stříkačky a peníze vrácené na mé bankovní konto. Zvláštní, jak i ten největší tulák po snech musí být jednoho dne seznámen s tou druhou tváří reality, kterou buď v pominutí mysli neviděl, anebo si odmítal připustit. Možná je to znak jisté nedospělosti, ale čím dál tím více mi přijde, že jsou to právě sny, které nás drží při životě a zdravém rozumu. Co na tom, když vedle sebe máte milovaného člověka, který je vám čím dál tím vzdálenější, neboť se topíte sami v sobě. Hledáte ta správná tempa a styly, abyste se dokázali alespoň na malý okamžik nadechnout, ale pak je tu zase ta zkapalněná skutečnost, která vám nejdříve spláchne iluze a později vám i začne ucpávat plíce. Co na tom, když vedle sebe máte někoho, u koho najdete kousek tepla, ale kdo vám odebere i ten poslední kousek jistoty a bezpečí. Pak už je on právě tou poslední entitou, která jen číhá na ten správný okamžik, aby vám podtrhla už tak zpozorovatelnou disbalantnost Není čas nořit se do písmenkového světa, není čas zaposlouchat se do ruchu mobilního provozu. Krabice zkyslého mléka by mohla závidět tu kyselost, která se mi teď rozprostírá na jazyku a den ode dne prostupuje čím dál tím dál, dokud se neimplantuje do mé DNA a nestane se mnou. Ztrácím se z pohledu druhých, kteří do mne denně mluví, ale já je nechci poslouchat. Ztrácím se i z pohledu svého. Nevím, kdo jsem a kam směřuji. Mám vše a zároveň nic. Jdu dál, snažím se přeřezat vlákna, která mne stahují stále zpět, až klopýtám. Snažím se odprostit se od svých vlastních nočních děsů. Čím více se snažím, tím neúspěšnější jsem. Kráčím svou existencí jako host, který nezná a neumí, jen se pokouší zastoupit role mu svěřené na dobu určitou. Jak člověk může jít dál, když mu na spáncích leží tíha všeho prožitého, která je spíše typická pro mnohem pozdnější odžité. Jak člověk může mít v jeden den celý svět a druhý den neví, kým je. Jediné, co ho může nějak charakterizovat, je právě ona náplast na předloktí, negativní potvrzení prenatánnosti a fotokopie poslední definitivnosti. Připadám si stará. Jako bych to nejkránější měla za sebou, neboť to byla právě nevědomost a křehká naivita, která pomáhala doutvářet mé vzdušné zámky plné princů a slov navždy. Asi možná tím správným a jediným klíčem bude ten, který uzamkne ideály a brzy už otevře zcela nové prostory, které budu opět moci zaplnit nalezením sama sebe.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zrza Zrza | Web | 22. března 2015 v 12:36 | Reagovat

Neviem, koľko máš rokov, ale píšeš ako skúsený  spisovateľ a musím povedať, že dosť zložito, lebo mi trvalo nejakú chvíľku, kým som to prečítala :D

2 Margareth Margareth | 22. března 2015 v 14:14 | Reagovat

[1]: Páni, tak teď skutečně nevím, zda to mohu považovat jako kompliment, anebo bych měla psát trošku srozumitelněji :D Každopádně doufám, že článek zaujal a děkuji za zpětnou reakci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama