HIV kapitola

25. března 2015 v 17:31 | Margareth
Klepal se mi hlas, když jsem před téměř dvěma týdny opisovala roztřeseným pravopisem pár numer, na které jsem se jen stěží odhodlávala zavolat. Už jen z té představy jsem měla velký uzel na jazyku a hořko v hrdle. O pocitu mrazení, který mi postupně sjížděl od krční páteře ani nemluvě. Pár nevinných čísel, která dohromady tvoří obavy, nervozitu, hnus i samotnou budoucnost. Prostě něco, co v jakémkoliv případě změní život. Dlouhé hodiny jsem se poflakovala po virtuálních sférách, dohledávala spíše víru podrývající fakta a nořila se hluboko do myšlenek, kam jsem ani nemohla nikoho vpustit. Je to právě ten druh tajemství, o kterém musíte mluvit, protože cítíte nesmírně nutkavou potřebu, ale na druhou stranu se obáváte reakce bližních (nemluvě o možnosti, že by se někdo z šepotu dokázal dešifrovat hotový kodifikovaný systém).
Sebrala jsem síly v okamžik, kdy bych to ani já sama nečekala. Uprostřed dne, v centru města, uprostře oběda se sněhovou vločkou. Doufala jsem v konejšivý hlas, který se ocitne na druhé straně sluchátka, ale odpovědí mi byl pouze monotónní hlas znuděné nemocniční "zřízenkyně", jejíž funkci se neodvažuji domýšlet. Po strohé, vodou polévající minutě jsem byla předána k odpovědnějšímu posouzení. Rychle jsem ze sebe chrlila jedno slovo za druhým, zatínajíc pěsti a odmítajíc jakýkoliv přísun nového kyslíku. Celé to je zahaleno pocitem, kdy potřebujete zavřít oči, vtisknout svou tvář v grimasu a alespoň na krátkou setinu sekundy odmítat fakt, že v tomto nepovedeném dramatu hrajete právě vy tu unikátní a na míru šitou roli. V ten okamžik, kdy venku šlehal studený byť jarní vítr, ani mi nepřišlo, že je kdovíjaká zima. Uvnitř mne jsem totiž byla dokonale sevřená v mrazicích kleštích, které se za mnou táhly ještě po několik dní. Nevím, co jsem přesně do telefonu říkala, ani nejsem schopná být odpovědná za to, že jsem udala své jméno, ačkoliv můj záměr byl naprosto opačný. Vryla jsem si do paměti jen datum a čas, kdy mám přijít na odběr krve. Na odběr krve, kde budu vystavena několika párům pohrdajících a studených očí. Na odběr krve, kde budou muset být brána ta nejpřísnější opatření a kde se se mnou bude jednat tak jako bych už hostitelem skutečně byla. Celý zbytek toho běžného a šedého dne mám skrytý v kouři, víně a hukotu myšlenek, které mi narážely o sebe napříč celou mozkovnou a které mi zasely hluboko zrnko pochyb a nedůvěry v člověka, kterého jsem považovala za ztělesnění mé vlastní osudovosti. Najednou jsem nevěděla, co bude dál. Jedny idee střídaly druhé. Touha vše vykřičet do světa, zalykala se pod náporem horkých slz, které mne přestaly poslouchat. Vymýšlení nejrůznějších scénářů přestínilo racionalitu a to se přede mnou rozprostírala ještě široká pláň nespočtu relativních jednotek nádechů.
Jsem přesvědčená, že nebýt přičiněnnosti uvědomělejších, nenašla bych ani sílu natož odhodlání posbírat své části těla a přimět nohy konat své denní úděly a donést mne netypickou cestou až na lavici obviněných. Ráno byla zima. Taková ta, která byla snad exemplární předlohou pro zrod tvrzení že mlhavé ráno neznamená vždy deštivý den. Ve vzduchu byla cítit napjatost očekávání, jehož křehkost by se dala prolomit i jen letmým dotekem či dýchnutím. Byly to dlouhé chvíle, kdy jsem v další z čekáren přeplněné desinfekční esencí převlečenou za sterilitu a navození pocitu bezpečí. Ironie na vás čiší z každého záhybu padlého stínu. Přijemná barva zdí, příjemná atmosféra doplněna sitcomy vybíhající z televize, příjemné propagační letáky plné optimistických hesel a přijemná výzva pro spolupráci se studentkou zabývající se problematikou výživy při pozitivitě. Celé to v důsledku vyzní přesně navzdory marným snahám. Jediné, co se dá považovat za téměř zapadající do plánu, je sestřička, která se vymyká navzdory všemu s čím přicházíte. Má totiž úsměv na tváři, diskrétní přístup a jedná s vámi nadmíru normálně. Po jejím vstoupením na scénu, už se děj odehrával opět příjemně svižným tempem v rytmu zaplatit - vypsat - podepsat - lehnout - nabrat krev - dostat kontaktní údaje - odejít a možná se nikdy nevrátit. Nikdo nepovažuje i komunikaci za extrémně riskantní, nikdo není oděn do superhyperprotektivního ochranného obleku a nikdo si ani nenatahuje tlustou vrstu rukavic při manipulaci s jehlou. Shrnuto a podtrženo zázraky na počkání, nemožné do tří dnů. Ještě v to ráno jsem odcházela z úsměvem na tváři a pocitem, že není čeho se bát.

Zvláštní, jak se bitevní pole rozšiřuje do řadových řad a napadá rádoby náhodou vešekeré ordinární situace. Ani knihu si nemohu půjčit, aniž by mi pod ruku osud nepřihrál takovou jež vypráví o HIV nemocné dívce. Nemohu si přečíst zprávy, aniž by mi mezi prvními nevyběhl článek na téma této problematiky v mém rodném kraji. Tedy konkrétně o rostoucím počtu nakažených. Nelze už ani natěšeně běžet k poštovní schánce, která mi každoměsíčně poskytuje příval duševní výživy. Hned po roztržení igelitového přebalu se totiž opět obloukem dostávám do výchozího bodu, aneb ke článku potýkající se s toutou neléčitelnou chorobou a informacemi,které teď prostě nemůžu a musím ignorovat. Celý vesmír si užívá mou rostoucí nervozitu a strach, který se podle vkrádá ze zálohy. Toužím po objetí, ale oddělenost splynutí převažuje. Tápu, jestli je vůbec ještě možnost cesty zpět. Vyslechnout si ortel a žít dál. Ortel, který v každém případě změní minimálně pohled na původce tohoto chaosu. Na mého prince, který se mi v tuhle chvíli zdá více cizí, než opilý punker, který mne objímá na ulici. Pořád k němu cítím něco, k čemu už ani slova neobsahují ten pravý význam. Sama nevím, jak je to vlastně možné. Možná je pravda, že láska je jen chemická reakce, ale i toto čarování dělá z vidoucích nevidomé. Asi mám vnitřní stranu víček natřenou na růžovo, ale i přes to všechno se nic nemění. Absurdistán podruhé.
Chtěl se mnou být v hodinu H. Svolila jsem, ale cítila ve vzduchu vedle směsice nervozity i něco nového. Nějakou novou nevyřčenost visící mezi námi a tvořící železnou oponu, která se zdá nekompromisně neprostupná. I teď jsem se znovu stala hříčkou okolností a bylo mi oznámeno, že jediná osoba, která byla oprávněná nahlédnout do databáze a vyčíst z ní můj rozsudek, je na dovolené. V tu chvíli se mi po tváři rozkutálely všemi směry slzy. Nejprve jsem přičítala tento stav zklamání anebo jakémusi dovršení pohárů zasvěceného nervům, který se pod tím náporem zkrátka převrhl a rozlil vše, co se do něj za předešlou dobu navršilo. Až později mi došlo, že to spíše byla úleva. Reakce protinožce za oponou byla neutrální. Žádný projev jeho delikátnosti anebo senzitivy. Žádný výraz, žádná emoce, žádný krok ku mne, žádný dotek po kterém jsem prahla. Nejvíce jsem toužila se mu stočit do náruče a nechat ty slzy jen tak padat, až by mi žádné nezbyly. Místo toho nic... tedy samozřejmě snaha, která nás zavedla do míst, kde by snad měla být přítomna minimálně jedna osoba zodpovědná za ten řízený nepořádek nazývající se zdravotnické zařízení. Dokonce ani po desátem přepojení telekomunikačního kontaktu jsem nedosáhla kýženého cíle. V důsledku snad nějakých erupcí totiž nebyl přítomen ani jeden lékař, a tak se přede mnou rozprostřela další vyčkávací pláň, kterou jsem měla přejít za celých několik dní bez změny výrazu ve tváři i chování. Po tom všem jsem cítila jen vztek a bezmoc. O pár hodin později už jen kapitulaci. Najednou mi začalo být jedno, jak to dopadne. Vedle jednoho problému se nakupily další, které pro mne stály na stejné žebříčkové příčce, neboť všechny měly ovlivnit mou budoucnost. Spadla jsem do apatie, kdy jsem neměla chuť jít spát, ani nespat. Byla jsem unavená, ztratila jsem chuť jakéhokoliv druhu. Jako by se těmi slzami, které nikdo neotřel, vyplavil kus mne samotné a to právě ten kus, který v sobě nesl smích, radost, barvy i lásku. Začala jsem se topit sama v sobě a s sebou brát i Jeho. Stalajsem se dravým proudem, který je prázdný, ale přesto s sebou nelítostně bere vše na čem a na kom mu záleží nejvíce. Nechtěla jsem Ho vidět. Nechtěla jsem Ho už milovat. Nechtěla jsem Ho nemilovat. Nechtěla jsem Ho nevidět. Spirálovitý efekt mi zabránil v jakékoliv logické dedukci a následnému braní opatření. Uvrhla jsem se v trucovité ticho, které prosytilo jen nedorozumnění, které se vimplantovalo mezi mé city a mého rockového prince. Zase vypluly na povrch pochybnosti, strach a rozervanost z toho, že právě jeho pohádkaření mne již několikrát dovedlo do situace, která by měla nastat až mnohem později anebo mnohem dříve. Uvědomila jsem si, že opravdu celá pravda dokáže ubližovat, ničit a pokud je vyslovena v nesprávný okamžik a nesprávným tónem hlasu, může uhasit i ten nejneohroženější pocit osudovosti a dokonalosti. Bílým nosorožcem v závěsu jsem popostrčena byla k dohledávání dat, k doplňování souvislostí a snažení se přesvědčit sebe sama, že riziko nákazy se rovná záporným hodnotám. Klamáním sebe sama jsem se ukonejšila až k bodu, kdy se z mého nitra stal roztřesený mražený dezert. Čekání vystřídalo čekání. Čekání plné planých rekonstrukcí potenciální budoucnosti. Panika, apatie, panika, apatie... i hodinová ručička se přizpůsobila rytmu mému a tak místo svého obvyklého zpěvu, začala odpočítávat změny mého rozpoložení. Přemýšlení střídalo přemýšlení. Chvílemi jsem měla pocit, že té horkostí, která se mi valila do tváří, musím zákonitě propadnou a podvolit se tak bezmezně rychlému bušení srdce, zrychlenému pulzu a návalům horka i nezahřatelnému chladu. Chtěla jsem se mu podívat do očí a přinutit ho, aby se alespoň na malý okamžik vychýlil ze svého neodvratitelnému klidu a falešné jistotě. Z celého srdce jsem toužila, aby se vcítil do mé kůži a převzal tu nesmírnou tíhu, kterou mi vložil do života a kterou jsem já musela po dlouhé dny nést sama. Odmítal připustit jinou variantu, než tu z mýdlových oper. Potřebovala jsem počítat a mluvit i o opačné straně mince, která byla roztočena a již balancovala na tenké hranici mezi pozitivitou a negativitou. Uvnitř jsem věděla, že ať to dopadne jakkoliv, zůstane mi stát po boku. On je hodně zvláštní poddruh entomologického zjevení, který navenek působí naprosto rozporuplně s tím, jaký skutečně je a jak se dokáže leckdy zachovat. Když jsem se mu podívala do očí, stále jsem tam nacházela jistý druh lásky, ale už pošpiněný nedůvěrou a ukřivděností. Celá epizoda se scvrkla do schématu, kde kolovaly jen dne neznámé se stejným řešením "co bude dál".
Poslední den do rozpletení části ze životních šmodrchanic, mi kráčel po boku. Byl tu a přece ne. Cítila jsem jeho teplo a přesto tohle teplo měnilo svou výhřevnost. Můj princ mne dohnal až na samý okraj propasti. Začal se rekvalifikovat v pozici lovce a převrátil na ruby celou dosud napsanou pohádku o nás dvou. Jedna kapitola vonící po čerstvosti barvy neměla nikdy nabrat rychlosti spějící k předčasnému epilogu a přesto si zvolila přebrat iniciatu a rozprostírat se před námi vlastní vůlí. Ačkoliv závěr bude mít negativně pozitivní příchuť a tato část uzavřena je definitivností, mnohem těžší bude najít soluci mnohem abstraktnějšího fenoménu než séropozitivita, a sice co se bude dít dál...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 29. března 2015 v 11:56 | Reagovat

Přiznám se, že nedávno jsme měli o tomto tématu preventivní přednášku, ale kdybychom si přečetli tento článek, nic takového bychom nepotřebovali, protože ona přednáška byla podána opravdu špatně a zbytečně.
Článek jsem četla skoro deset minut, je opravdu nejen dlouhý, ale plný zajímavých obratů, které donutí přemýšlet. Takových článků a úvah by mělo být na světě víc... ne, spíš by je mělo číst víc lidí.

2 Margareth Margareth | 30. března 2015 v 16:04 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji. Občas mám pocit, že přednášky často mají spíše děsivý charakter nežli skutečně explikativní. Nicméně většinu skutečně "pozitivních" informací jsem nalezla v komiksu, který taktéž zmiňuji. Ještě jednou ale děkuji za zpětnou reakci, která je pro každého autora velmi důležitá :)

3 Egoped Egoped | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 12:32 | Reagovat

Uf, je to teda pekelně dlouhé, ale nejde zároveň i neříct, že to má něco do sebe! :) Pro formu bych doporučil zamyšlení nad tím dělat (o dost) více odstavců, ať se to čte snadněji. A jsem rád, i když tě vůbec neznám, že ty slzy nebyly nakonec hořké.

4 Margareth Margareth | 5. dubna 2015 v 12:40 | Reagovat

[3]: Děkuji za zpětnou reakci i vlastně pozitivní kritiku. Třeba pro příště zvolím jinou strukturu textu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama