Březen 2015

Séropozitivní obrázkové čtení

25. března 2015 v 17:58 | Margareth |  Knižní recenze
Modré pilulkyMODRÉ PILULKY - Frederik Peeters
Anotace: Komiks švýcarského výtvarníka (nar. 1974), tato kniha je jeho prvotinou. Pozitivní milostný příběh?
V Modrých pilulkách líčí vypravěč s velkou něhou své setkání a následný milostný vztah s mladou ženou. Ona i její tříletý syn jsou séropozitivní. Den co den musí chlapec v nerovném boji s nemocí polykat maličké modré pilulky. Bez příkras, beze snahy vzbuzovat lítost Frederik Peeters popisuje každodenní život trojice, chvíle pochybností, záblesky naděje i okamžiky ryzího štěstí. Mísením ostychu a naprosté otevřenosti dosahuje dokonalé přirozenosti a autentičnosti výrazu. Peetersův autobiografický příběh se svou smyslnou kresbou je ódou na radost, radost ze života, z možnosti milovat a být milován, z každého dne, z možnosti doufat.
(cbdb.cz)
190 stránkový komiks psaný původně francouzsky švýcarským autorem. Na přebalu knihy stojí, že od roku jeho narození "se neustále pere se životem, zaklíněný někde mezi skutečností a příběhy, které vypráví". Jestli něco dokáže podložit toto tvrzení, pak je to právě toto jeho autobiografické dílo. Každý z nás se někdy dostane do obtížné situace, každý z nás se čas od času potýká s nějakou nemocí, ale málokdo si dokáže představit život s dvěma lidmi, kteří jsou HIV pozitivní, které milujete a z nichž jeden nedosáhl ani školního věku. Můžete se ptát, co bude dál, ale nikdy předem nevíte, jaké to ve skutečnosti je nebo bude. Ilustrace nás provádí příběhem od samého začátku, kdy se hlavní hrdina seznamuje se svou osudovou. Vede nás dále, pookrývá nám tajemství a ukazuje, jaké to vlastně je. Tabu téma je představováno jako součást normálního života, bez větších rozpaků a zbytečných přehnaných fóbií. Čte se jedním dechem a vedle zdařilých ilustrací a výjimečného příběhu, nabízí i pohled do informací, ke kterým se jako "zdravý člověk" nedostanete. Ať už vás téma nadchne, osloví či pobouří, rozhodně je ale vstřícným krokem do prozatím tichých vod, které se vyznačují šepotem a vytřeštěnýma očima.

HIV kapitola

25. března 2015 v 17:31 | Margareth
Klepal se mi hlas, když jsem před téměř dvěma týdny opisovala roztřeseným pravopisem pár numer, na které jsem se jen stěží odhodlávala zavolat. Už jen z té představy jsem měla velký uzel na jazyku a hořko v hrdle. O pocitu mrazení, který mi postupně sjížděl od krční páteře ani nemluvě. Pár nevinných čísel, která dohromady tvoří obavy, nervozitu, hnus i samotnou budoucnost. Prostě něco, co v jakémkoliv případě změní život. Dlouhé hodiny jsem se poflakovala po virtuálních sférách, dohledávala spíše víru podrývající fakta a nořila se hluboko do myšlenek, kam jsem ani nemohla nikoho vpustit. Je to právě ten druh tajemství, o kterém musíte mluvit, protože cítíte nesmírně nutkavou potřebu, ale na druhou stranu se obáváte reakce bližních (nemluvě o možnosti, že by se někdo z šepotu dokázal dešifrovat hotový kodifikovaný systém).
Sebrala jsem síly v okamžik, kdy bych to ani já sama nečekala. Uprostřed dne, v centru města, uprostře oběda se sněhovou vločkou. Doufala jsem v konejšivý hlas, který se ocitne na druhé straně sluchátka, ale odpovědí mi byl pouze monotónní hlas znuděné nemocniční "zřízenkyně", jejíž funkci se neodvažuji domýšlet. Po strohé, vodou polévající minutě jsem byla předána k odpovědnějšímu posouzení. Rychle jsem ze sebe chrlila jedno slovo za druhým, zatínajíc pěsti a odmítajíc jakýkoliv přísun nového kyslíku. Celé to je zahaleno pocitem, kdy potřebujete zavřít oči, vtisknout svou tvář v grimasu a alespoň na krátkou setinu sekundy odmítat fakt, že v tomto nepovedeném dramatu hrajete právě vy tu unikátní a na míru šitou roli. V ten okamžik, kdy venku šlehal studený byť jarní vítr, ani mi nepřišlo, že je kdovíjaká zima. Uvnitř mne jsem totiž byla dokonale sevřená v mrazicích kleštích, které se za mnou táhly ještě po několik dní. Nevím, co jsem přesně do telefonu říkala, ani nejsem schopná být odpovědná za to, že jsem udala své jméno, ačkoliv můj záměr byl naprosto opačný. Vryla jsem si do paměti jen datum a čas, kdy mám přijít na odběr krve. Na odběr krve, kde budu vystavena několika párům pohrdajících a studených očí. Na odběr krve, kde budou muset být brána ta nejpřísnější opatření a kde se se mnou bude jednat tak jako bych už hostitelem skutečně byla. Celý zbytek toho běžného a šedého dne mám skrytý v kouři, víně a hukotu myšlenek, které mi narážely o sebe napříč celou mozkovnou a které mi zasely hluboko zrnko pochyb a nedůvěry v člověka, kterého jsem považovala za ztělesnění mé vlastní osudovosti. Najednou jsem nevěděla, co bude dál. Jedny idee střídaly druhé. Touha vše vykřičet do světa, zalykala se pod náporem horkých slz, které mne přestaly poslouchat. Vymýšlení nejrůznějších scénářů přestínilo racionalitu a to se přede mnou rozprostírala ještě široká pláň nespočtu relativních jednotek nádechů.
Jsem přesvědčená, že nebýt přičiněnnosti uvědomělejších, nenašla bych ani sílu natož odhodlání posbírat své části těla a přimět nohy konat své denní úděly a donést mne netypickou cestou až na lavici obviněných. Ráno byla zima. Taková ta, která byla snad exemplární předlohou pro zrod tvrzení že mlhavé ráno neznamená vždy deštivý den. Ve vzduchu byla cítit napjatost očekávání, jehož křehkost by se dala prolomit i jen letmým dotekem či dýchnutím. Byly to dlouhé chvíle, kdy jsem v další z čekáren přeplněné desinfekční esencí převlečenou za sterilitu a navození pocitu bezpečí. Ironie na vás čiší z každého záhybu padlého stínu. Přijemná barva zdí, příjemná atmosféra doplněna sitcomy vybíhající z televize, příjemné propagační letáky plné optimistických hesel a přijemná výzva pro spolupráci se studentkou zabývající se problematikou výživy při pozitivitě. Celé to v důsledku vyzní přesně navzdory marným snahám. Jediné, co se dá považovat za téměř zapadající do plánu, je sestřička, která se vymyká navzdory všemu s čím přicházíte. Má totiž úsměv na tváři, diskrétní přístup a jedná s vámi nadmíru normálně. Po jejím vstoupením na scénu, už se děj odehrával opět příjemně svižným tempem v rytmu zaplatit - vypsat - podepsat - lehnout - nabrat krev - dostat kontaktní údaje - odejít a možná se nikdy nevrátit. Nikdo nepovažuje i komunikaci za extrémně riskantní, nikdo není oděn do superhyperprotektivního ochranného obleku a nikdo si ani nenatahuje tlustou vrstu rukavic při manipulaci s jehlou. Shrnuto a podtrženo zázraky na počkání, nemožné do tří dnů. Ještě v to ráno jsem odcházela z úsměvem na tváři a pocitem, že není čeho se bát.

Ztráty a nálezy

22. března 2015 v 10:42 | Margareth
Dlouho jsem opomněla přihazovat nánosy do svého kapacitně neomezeného koutku seberealizace. Všechno se zbláznilo a to doslova. Od vzestupů a pádů, až po pilulkový stav, ve kterém jsem alespoň občas našla smířlivý klid. Kdybych jen dokázala popadnout tužku, vzniklo by fenomenální dílo skrz které by bylo vidět. Rozervanost, ztracenost,... Díky bohu, že se stále mohu vymlouvat na nezralost věku, neboť jinak bych byla předem odsouzena k ještě větší z(a)tracenosti. Snad jen nějakou reverzní konjunkturou mi v hlavě rezonuje hudba přímo nesnesitelně neodpuditelná.
Poslední dobou, kdy mne v noci budí živé záblesky minulosti v doprovodu nepříjemné přítomnosti, mám tendence se vracet na místo činu a hledat nové perspektivy, které by se snad daly otevřít tím vhodným klíčem. Cizím politikařením přicházím o mnoho z toho, čím jsem se identifikovala a čím jsem si mysela, že jsem. Nezbývá mi, než místo po vpichu injekční stříkačky a peníze vrácené na mé bankovní konto. Zvláštní, jak i ten největší tulák po snech musí být jednoho dne seznámen s tou druhou tváří reality, kterou buď v pominutí mysli neviděl, anebo si odmítal připustit. Možná je to znak jisté nedospělosti, ale čím dál tím více mi přijde, že jsou to právě sny, které nás drží při životě a zdravém rozumu. Co na tom, když vedle sebe máte milovaného člověka, který je vám čím dál tím vzdálenější, neboť se topíte sami v sobě. Hledáte ta správná tempa a styly, abyste se dokázali alespoň na malý okamžik nadechnout, ale pak je tu zase ta zkapalněná skutečnost, která vám nejdříve spláchne iluze a později vám i začne ucpávat plíce. Co na tom, když vedle sebe máte někoho, u koho najdete kousek tepla, ale kdo vám odebere i ten poslední kousek jistoty a bezpečí. Pak už je on právě tou poslední entitou, která jen číhá na ten správný okamžik, aby vám podtrhla už tak zpozorovatelnou disbalantnost Není čas nořit se do písmenkového světa, není čas zaposlouchat se do ruchu mobilního provozu. Krabice zkyslého mléka by mohla závidět tu kyselost, která se mi teď rozprostírá na jazyku a den ode dne prostupuje čím dál tím dál, dokud se neimplantuje do mé DNA a nestane se mnou. Ztrácím se z pohledu druhých, kteří do mne denně mluví, ale já je nechci poslouchat. Ztrácím se i z pohledu svého. Nevím, kdo jsem a kam směřuji. Mám vše a zároveň nic. Jdu dál, snažím se přeřezat vlákna, která mne stahují stále zpět, až klopýtám. Snažím se odprostit se od svých vlastních nočních děsů. Čím více se snažím, tím neúspěšnější jsem. Kráčím svou existencí jako host, který nezná a neumí, jen se pokouší zastoupit role mu svěřené na dobu určitou. Jak člověk může jít dál, když mu na spáncích leží tíha všeho prožitého, která je spíše typická pro mnohem pozdnější odžité. Jak člověk může mít v jeden den celý svět a druhý den neví, kým je. Jediné, co ho může nějak charakterizovat, je právě ona náplast na předloktí, negativní potvrzení prenatánnosti a fotokopie poslední definitivnosti. Připadám si stará. Jako bych to nejkránější měla za sebou, neboť to byla právě nevědomost a křehká naivita, která pomáhala doutvářet mé vzdušné zámky plné princů a slov navždy. Asi možná tím správným a jediným klíčem bude ten, který uzamkne ideály a brzy už otevře zcela nové prostory, které budu opět moci zaplnit nalezením sama sebe.