Poslední definitivnost

14. února 2015 v 11:36 | Margareth
V prvním momentě je to panika a strach. Až když se srdce opětovně rozbuší a najde si pravidelně stále se zrychlující tempo, je to hořkost. V břiše lze okusit nervozitu či rozechvělost, která dokáže člověka svést z cesty až na práh samotného šílenství. Ale ta panika... strach... Silný pocit, který se neřídí časovou relativností. Pokaždé je to těžké, až už váš pohled spatří neviděné hned na počátku konce, anebo po odběhnutých v průměru třicetidennících. Pokaždé je to stejné, ať už vás po tváři hladí horké slzy, anebo konečny prstů ztělesnění dokonalosti. Nikdy nelze bezchybně odstrojit srdce po někom, aniž by byla opomenuta zapomenuvší částička zaprášeného celku. Roky nelze přebít okamžikem, ani méně hodnotnou veličinou. Čas údajně má čarovnou moc, ale i on je jen ustáleným pravidlem, na kterém se dohodla společnost, že jej bude dodržovat. Absurdistán.
Zdávalo se mi o letných polibcích na dobrou noc a tichém vykrádání se do utichlé tmy. Přemýšlela jsem o entitě, která vše změnila a o jejích nejistých motivacích. Srazilo mne to na kolena, vyvolalo dávno zapomenuté hoře pláče a vyvolalo hysterii, které nerozumím. Nitro patří prvnímu pohlazení po dlani, ale kmitá. Najednou si není jisté, jestli již bylo upraveno do požadovaného stavu připravenosti a otevřenosti. Nikdy jsem se nedotýkala světle modrých cukrových obláčků jako nyní, ale zatímco prožívám zbytnělou esenci štěstí, v krku mám překážku dýchací a v hlavně totéž v entomologické podobě.
Je to prehistorický fosilní úkaz, který jsem namísto odění se do bílého šifonu vyměnila za odeslání rekomandem stříbrného závazku. Pokud se dobře dívám, stále po něm cítím stopu. Vše uloženo bylo do chladné země a jedinou známkou přítomnosti, zůstal pomyslný světluščin epitaf, jež na něj byl vtisknut. Je zvláštní, že se obloukem opět musím dostat na začátek prázdnosti slov. Vše, co bylo řečeno ztrácí svůj obsah, který se vytrácí společně se zájmem a láskou. Možná nemá smysl něco říkat, nebo si stavět sny, které rozfouká sám život a pokaždé zůstane jizvička.
Je bolestně těžké dát poslední sbohem minulosti, která vás obrostla jako zhoubný břečťan. Některému srdci stačí podat chvíle ticha jako indikaci, jinému terapie poznáním. Všechno uvnitř křičí po odmítání jmen si přivlastňujících, která nyní dávána jsou novému zrodu. Každá emoce je jako roční období a předem umí sybilovsky určit svou osudovost.
Všichni si přejeme najít si bezpečnou náruč, kde nám bude vyhrazeno místo na dobu neurčitou. Ochranitelská křídla, do kterých je možné se stočit, vypít si horký čaj a najít naději, která vám nabízí nekonečnost mostu přes navždy.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rina Rina | 14. února 2015 v 12:22 | Reagovat

Hezky uchopené myšlenky ...

2 Margareth Margareth | 14. února 2015 v 12:24 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama