Ztělesnění roku

7. ledna 2015 v 13:27 | Margareth
Stará předzevzetí vzal dnes už loňský ďas a tak lze jen předčítat z vlastní paměti latinská motta vrhající nejrůznější škály zrcadlení.
Při retrospektivní perspektivě se musím propůjčit lehkému úsměvu. To, co bylo mým nejvroucnějším přáním zaslaným po papírovém poslovi na starý rok do vesmíru, nyní nabývá vyžvýkané chuti. I únorové či březnové prosby jsou pevně uzavřeny za neproniknutelnými deskami. Snad další tři měsíce zasvěcené zkoumání entomologické odmítavosti promíchaly onen opojný koktejl, který se stal mým oblíbeným a prosytil tak nemálo letních chvil.
Poslední dobou se mi prezentují různé retro snímky vonící nostalgií naprosto nesystematicky. I důsledkem toho bych skoro opomenula pár momentů, kdy jsem si přála doopravdy a nefalšovaně ovládat umění teleportu. Přesvědčila jsem samu sebe, že pro oživení uspání niterního dějství není vždy úplně nutné vydávat se na stezku odvahy plné nezodpovědnosti třetích stran. Vyčpělá nebezpečnost ale neodmyslitelně zapadá do kontextu "unifikované automatičnosti".
Tekuté slunce na tváři, zlato ve vlasech, vůně trávy, naděje a okouzlení. Když zavřu víčka, ještě teď cítím, jak se jich letmo a nesměle dotýká závan "pocitosti". Díky jednomu sibylovskému snu jsem se ocitla uprostřed cizokrajnosti plné růží, beránků, planet a hudby. Po dlouhé roky jsem nepocítila takovou sílu skrytou v delikátnosti. Konečně jsem našla odvahu odtrhnout vzdušná pouta a vydat se bázlivými kroky na půl cesty k věčnosti. I při nenadálem poklepání na rameno zpětným pohledem jsem se rychle stočila do natažených dlaní.
Padající listy vybarvené uměleckým chaosem se mi snesy do klína v místě spletených jazyků. Bok po boku se spřízněnou vločkou jsem urazila tisíce mil a okusila atmosféry kulturních rán a nocí. Poprvé jsem pocítila i divný pocit probouzejícího se třepotu křídel, jež se nyní až příliš často ozývá z mých útrob při odloučení. V domovině se pak roztočil kruh, který ačkoliv se pomalu uzavírá, stále vyžaduje pro svůj provoz neustálý přísun energie a pozornosti. Někdy se z něj ještě pokouším vykročit špičkou napřed, avšak jen dostávám povinností přes prsty. Od té doby hodinová ručička přeměnila se v úhlavního nepřítele naprosto překonávající hranici relativity a ohlodává realitu seberealizace.
Klidné zakončení mnou jen smýkalo ze strany na stranu, až jsem nedokázala uržet pevný směr. Informační kanály se přehltily a mé perceptory vyhlásily stávku. Na malou chvilku jsem zatoužila po pohlazení znějící rykem, ale i tehdy jsem stále věděla, kde se cítím doma a šťastná.
Vstup snad pravou nohou se odehrál bez tužeb i přání. Konečně jsem našla osudovost, ale kdo ví, co Tajemná osoba tahající za nitky rozehraje za partii s cizími osudy. A tak přeci jenom toužím po tom doufat, aby můj loutkovod vedl mé kroky stejným směrem, odkud je slyšet not mne známé písně.


(weheartit.com)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama