Dotek výběrů

29. ledna 2015 v 14:42 | Margareth
Ovonit se atmosférou stínidel, čerstvou kávou a kouřem smíseným s neodolatelným ambrovým santalem. Teď už jen zavřít oči a nechat plamínek naděje hladit mokré tváře, dokud mne pěna dní neodnese do klidu a sladkosti cukrové vaty. Cítím se malátně už po několik dní. Celé noci modlím se ke svému nedosažitelnu, aby mi podal alespoň špetku meduňkového polibku. Vlasy mi spadají do očí a najednou tu není ani náznak entity, jež by se vynasnažila zkrotit alespoň kousek mě samotné. Chtěla bych se ponořit do studené vody a alespoň na chvilku pocítit křeč coby posla živoucí existence. Jsem plná života a zároveň cítím, jak mi energie konečky prstů utíká do jiných sfér druhých. Je to ta známá tíha motýlího syndromu, kdy se křídla kousek po kousku lámají ve prospěch opaku. Na čem záleží... Na tom, zda sedím uprostřed desifenkčního ticha se strachem svírajícím život, anebo na pocitu správnosti, který mne rozedírá přesně uvnitř. Srdce kapitulovalo, duše teskně zpívá a racionalita přebírá krutovládu nad nebližší futurou.
Mám žízeň, ale nedostává se mi ničeho, co by ji mohlo zhasit alespoň na desetinku okamžiku.
Stále přivírám víčka, aby se mi před očima promítla má vlastní Aladinovská pohádka, kde je vše barevně surreální a zahalené kouzelností tajemství. Stále častěji se toulám zpět a stále méně se mi chce se navracet. Ztrácím kontrolu, vybavují se mi minulé dny, kdy jsem si přála hýčkat nevinnost a dostávat něžné polibky do vlasů před odchodem. Nikdy jsem se po ochočení necítila tak sama. Ale jak sebrat z prachu rozhodnost a neukvapit se v marnosti nové chyby, která by se mi na dlouho usadila na rameni. Nevím, kde hledat bezpečí, ve kterém bych pocítila tichost vlastních myšlenek. Kolikrát za život si člověk musí vybírat mezi dobrem a zlem a kolikrát mezi přísliby, jejichž plnění mají jen omezenou dobu platnosti. Člověk je člověkem díky společným vlastnostnem jim náležících, ale kdy je člověk tím jediným zapadajícím do nekompletního tvaru toho druhého.
Někdy je asi skutečně lepší netoulat se po vzdálených planetkách a snažit se chápat dopadnivší souvislosti. Celá (ne)smyslná existence je protkána lehkostí pavučinek výběrů, které ulpívají na tváři a jen nesnadno je dokážeme setřít a nepocítit jejich dotek v místě činu.
Nesmím si zazlívat, že zastavit se v zelených očích nestačí, je třeba vyslechnout přiškrcený hořký hlas, který až ječí cize a vzdáleně, mohu mu číst ze rtů: "Vyber si."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama