Leden 2015

Dotek výběrů

29. ledna 2015 v 14:42 | Margareth
Ovonit se atmosférou stínidel, čerstvou kávou a kouřem smíseným s neodolatelným ambrovým santalem. Teď už jen zavřít oči a nechat plamínek naděje hladit mokré tváře, dokud mne pěna dní neodnese do klidu a sladkosti cukrové vaty. Cítím se malátně už po několik dní. Celé noci modlím se ke svému nedosažitelnu, aby mi podal alespoň špetku meduňkového polibku. Vlasy mi spadají do očí a najednou tu není ani náznak entity, jež by se vynasnažila zkrotit alespoň kousek mě samotné. Chtěla bych se ponořit do studené vody a alespoň na chvilku pocítit křeč coby posla živoucí existence. Jsem plná života a zároveň cítím, jak mi energie konečky prstů utíká do jiných sfér druhých. Je to ta známá tíha motýlího syndromu, kdy se křídla kousek po kousku lámají ve prospěch opaku. Na čem záleží... Na tom, zda sedím uprostřed desifenkčního ticha se strachem svírajícím život, anebo na pocitu správnosti, který mne rozedírá přesně uvnitř. Srdce kapitulovalo, duše teskně zpívá a racionalita přebírá krutovládu nad nebližší futurou.
Mám žízeň, ale nedostává se mi ničeho, co by ji mohlo zhasit alespoň na desetinku okamžiku.
Stále přivírám víčka, aby se mi před očima promítla má vlastní Aladinovská pohádka, kde je vše barevně surreální a zahalené kouzelností tajemství. Stále častěji se toulám zpět a stále méně se mi chce se navracet. Ztrácím kontrolu, vybavují se mi minulé dny, kdy jsem si přála hýčkat nevinnost a dostávat něžné polibky do vlasů před odchodem. Nikdy jsem se po ochočení necítila tak sama. Ale jak sebrat z prachu rozhodnost a neukvapit se v marnosti nové chyby, která by se mi na dlouho usadila na rameni. Nevím, kde hledat bezpečí, ve kterém bych pocítila tichost vlastních myšlenek. Kolikrát za život si člověk musí vybírat mezi dobrem a zlem a kolikrát mezi přísliby, jejichž plnění mají jen omezenou dobu platnosti. Člověk je člověkem díky společným vlastnostnem jim náležících, ale kdy je člověk tím jediným zapadajícím do nekompletního tvaru toho druhého.
Někdy je asi skutečně lepší netoulat se po vzdálených planetkách a snažit se chápat dopadnivší souvislosti. Celá (ne)smyslná existence je protkána lehkostí pavučinek výběrů, které ulpívají na tváři a jen nesnadno je dokážeme setřít a nepocítit jejich dotek v místě činu.
Nesmím si zazlívat, že zastavit se v zelených očích nestačí, je třeba vyslechnout přiškrcený hořký hlas, který až ječí cize a vzdáleně, mohu mu číst ze rtů: "Vyber si."


Ztělesnění roku

7. ledna 2015 v 13:27 | Margareth
Stará předzevzetí vzal dnes už loňský ďas a tak lze jen předčítat z vlastní paměti latinská motta vrhající nejrůznější škály zrcadlení.
Při retrospektivní perspektivě se musím propůjčit lehkému úsměvu. To, co bylo mým nejvroucnějším přáním zaslaným po papírovém poslovi na starý rok do vesmíru, nyní nabývá vyžvýkané chuti. I únorové či březnové prosby jsou pevně uzavřeny za neproniknutelnými deskami. Snad další tři měsíce zasvěcené zkoumání entomologické odmítavosti promíchaly onen opojný koktejl, který se stal mým oblíbeným a prosytil tak nemálo letních chvil.
Poslední dobou se mi prezentují různé retro snímky vonící nostalgií naprosto nesystematicky. I důsledkem toho bych skoro opomenula pár momentů, kdy jsem si přála doopravdy a nefalšovaně ovládat umění teleportu. Přesvědčila jsem samu sebe, že pro oživení uspání niterního dějství není vždy úplně nutné vydávat se na stezku odvahy plné nezodpovědnosti třetích stran. Vyčpělá nebezpečnost ale neodmyslitelně zapadá do kontextu "unifikované automatičnosti".
Tekuté slunce na tváři, zlato ve vlasech, vůně trávy, naděje a okouzlení. Když zavřu víčka, ještě teď cítím, jak se jich letmo a nesměle dotýká závan "pocitosti". Díky jednomu sibylovskému snu jsem se ocitla uprostřed cizokrajnosti plné růží, beránků, planet a hudby. Po dlouhé roky jsem nepocítila takovou sílu skrytou v delikátnosti. Konečně jsem našla odvahu odtrhnout vzdušná pouta a vydat se bázlivými kroky na půl cesty k věčnosti. I při nenadálem poklepání na rameno zpětným pohledem jsem se rychle stočila do natažených dlaní.
Padající listy vybarvené uměleckým chaosem se mi snesy do klína v místě spletených jazyků. Bok po boku se spřízněnou vločkou jsem urazila tisíce mil a okusila atmosféry kulturních rán a nocí. Poprvé jsem pocítila i divný pocit probouzejícího se třepotu křídel, jež se nyní až příliš často ozývá z mých útrob při odloučení. V domovině se pak roztočil kruh, který ačkoliv se pomalu uzavírá, stále vyžaduje pro svůj provoz neustálý přísun energie a pozornosti. Někdy se z něj ještě pokouším vykročit špičkou napřed, avšak jen dostávám povinností přes prsty. Od té doby hodinová ručička přeměnila se v úhlavního nepřítele naprosto překonávající hranici relativity a ohlodává realitu seberealizace.
Klidné zakončení mnou jen smýkalo ze strany na stranu, až jsem nedokázala uržet pevný směr. Informační kanály se přehltily a mé perceptory vyhlásily stávku. Na malou chvilku jsem zatoužila po pohlazení znějící rykem, ale i tehdy jsem stále věděla, kde se cítím doma a šťastná.
Vstup snad pravou nohou se odehrál bez tužeb i přání. Konečně jsem našla osudovost, ale kdo ví, co Tajemná osoba tahající za nitky rozehraje za partii s cizími osudy. A tak přeci jenom toužím po tom doufat, aby můj loutkovod vedl mé kroky stejným směrem, odkud je slyšet not mne známé písně.