Prosinec 2014

Poslední polibek

29. prosince 2014 v 10:52 | Margareth
Sotva porozumněla jsem údělu nošení cechu světluščina epitafu, znovu se otevřela brána utlačovaného kouta. Stačí i malý nádech s příchutí nostalgie a rázem zasazeno je semínko zpytování. Jen těžce překonatelné slané míle dokáží zázraky. Umí vyfouknout bolavé brouky i tlumit svým hučením hlasitost strachu. V onen moment nezáleží na tom, jak velká cesta byla odchozena, ani jak to lze dodatovat relativními jednotkami. Všechno se jakoby stáhne zpět k svému průvodci a paličatě se odmítá odprostit.
Asi je to vina propleteností fotonů, která nelze vždy odejmout. I v případech, kdy lze prohlásit celou operaci za úspěšnou, zbudou odpárané nitky, jež nejsou schopny se implantovat k nikomu a ničemu. Jak málo stačí... odebrat pár set hranicí, víz a kilometrů.
Dennodenně naráží mi na mozkovnu nespočet otazníků a prázdných vět. Nikdo mi neodpoví, nikdo mě tak nepohladí... Můžu se sebevíce snažit držet se nového aspektu k němuž se má plachovitost přimkla. Můžu utíkat opačným směrem, mrštit okolo sebe tisíci výmluvnými instinkty, ale přesto můj automatizmus míří k opačnému cíli, než můj zrak. Realita dneška je o tolik krásnější a barevnější, tak proč je do směsi přímícháno kalidlo vod? Proč namísto toulání se po snech, se míněně ocitám v bludišti, ve kterém jsem vlastně nikdy nedokázala rozpoznat vstup ani únik...
Spirálovitě se ode všeho dostávám k prožitým jednotlivostem. Znovu jsem rozkolísaná jakmile ucítím tu známou vůni parfému. Zase těkám pohledem po ulicích, abych našla tu siluetu, která se mi stala cizí. Nejde to snést. Jako bych se každou chvílí měla roztrhnout a každá polovina najít svou záhubu zvlášť a jiným způsobem.
Prý se tomu říká milosrdenství a láska překonávající sobectví. Nenadále opuštění tichem není nic, než vlastní prohra. Netoužím obout ty samé vody. Našla jsem docela jiný rozměr toho, co jsem si myslela, že znám. Přesto nemohu setřást touhu po šeptavém ševelení až do mého přechodu v spánek a touhu po posledním polibku na dobrou noc.