Listopad 2014

Rekapitulace pas à pas

17. listopadu 2014 v 0:28 | Margareth
Každý začátek má příchuť hořkosti, touhy a potu. Stejně jako postupné poddkrývání svého motýlího popolétávání, jsem postupně plýtvala rýmy, které jsou už dnes zapomenuty těmi, jejichž jméno nosily. Stejně jako jsem doufala v ojedinělost padající hvězdy, systematicky jsem se navracela do těchto míst, která mi poskytovala až epicky epizodní prostor k závodům s vlastním stínem i ozvěnami řítící se ven. Často se v překladu ztratí význam, stejně tak prchlivě se obrací porozumění zády k těm, kteří odmítají najít dno.

Tím nejprvotnějším jsem se stala já. Obsazenost v hlavní roli tak úplně neharmonizovala s ekvilibrickou složkou mé podstaty, a tak se musela stáhnout a nechat tu Druhou alternovat stále častěji. Bez dráždění smyslů dětstvím, jsem dovolila inspiraci stát mi po boku a vést často antitonomní tendence k ucelému jádru. Je to už hodně dávno.
Jistá odnož reprobace a nechráněný pád bez jistění, mne znovu uvedl v psané slovo, které mi utkalo prozatimní opatření. Po nekončících 222 dnech, kdy mne budil chlad vlastních krůpějí strachu, jsem přestala křičet jméno ze spaní a blouznit v horečkách potlačovaných analgetiky. Naučila jsem se nenávidět nekoordovanost cerebella a umět vpít minulost s příchutí lihu. Roztočívávala se mi hlava při toulkách zřícenin svého vzdušného zámku budovaného prachem euforie.
Je to sto a šest dní, kdy za mne přebral zodpovědnost můj Malý princ, který se stal mým světem. Sebral mi neklid a svolil, abych směla tančit ve snu ze základů uzavřeného kruhu.