Říjen 2014

Přecítěný konec

18. října 2014 v 11:30 | Margareth
Už z povzdálí jsem rozpoznala, že je něco jinak. V jeho chůzi se odrážela nejasná kompozice pocitů, v nichž se mi nepodařilo číst. Přistoupil, odstoupil a pokračoval... Cítila jsem se bezvýznamnější než vzduch. Téměř jsem očekávala, že se zrychlujícím tempem vzdálí ještě dál, než mi byl v tomto okamžiku. Jako by se obklopil ledovou pokrývkou nezájmu vykrystalizovaným ze série horších dní. Zdálky jsme museli působit jako návštěvníci Absurdistánu. V hlavě přeřvané decibely, v srdci ticho po pěšině. Žádný pohled, žádný dotek, jen prodlužující se mlčení živící neprostupnou propast mezi dvěma světy. Každé slovo se mi zadráplo v krku a neúprosně odmítalo být mi nápomocno. S každou další sekundou jsem sklopila hlavu o trochu níž, abych vyvážila narůstající touhu po útěku do bezpečí.
Dříve teplo, nyní pohrdání. Dříve jemné doteky, nyní tvrdé vyhýbání se jedinému pohledu do očí.
Toužila jsem vztáhnout ruku, ještě jednou a naposled okusit, jak to chutná. Uvnitř se mi začala svírat podstata, navenek hořký smích přetlačil slzy. Oslovila jsem ho a doufala... Ticho, lhostejnost a jen ticho bylo odpovědí. Nechtěla jsem být zlomená, ale začala jsem cítit, že dlouho neyvdržím čelit takovému obratu. Celé dlouhé sekundy jsem jen stála a prosila všechny svaté, aby se na mne zase usmál, aby mne vzal za ruku a požádal, abych zůstala už napořád.
Pohár únosnosti se blížil ke kulminačnímu bodu. Chtělo se mi řvát, brečet, přinutit ho, aby se podíval na to, co působí. Jak může Malý princ stát se krutým lovcem.
Po té dlouze krátké periodicitě konečně dokázal vykomunikovat, že tohle je konečný důsledek pro nás dva.
Utekla jsem. On odešel.
Doufala jsem se, že se vrátí. Přijde. 5 minut prodloužených věčností jsem apaticky magnetizovala směr, kterým odešel. Nevrátil se. Možná jsem měla říct: "Zůstaň."
Celou cestu do nikam jsem se snažila zavřít oči, polknout bolest a nedovolit světu rozeznat ten vnitří tlak. Až když jsem se automatizovaně ocitla o samotě zahalena tmou, nedokázala jsem utajit slané krvácení. Roztřesené brnění dostalo se mi pod nehty... Byla mi zima.

Co bylo kdyby nebylo

13. října 2014 v 20:50 | Margareth
Existuje mnoho křehkých barevností, po kterých se zlehka dostáváme dál přemýšlíc o tom, jaké by bylo kdyby. Asi je to kočkovitostí kočky, že se mi vežral do hlavy citát z mé oblíbené Alenky:

"Contrariwise,' continued Tweedledee, 'if it was so, it might be; and if it were so, it would be; but as it isn't, it ain't. That's logic."

Každé ráno, kdy rozlepím řasy, se s vůní vanilky snažím zapracovat do incidentálního tempa, ačkoliv je to v opačném významu od vrácení se k tenzi několiko mála dní, které se zařezaly hluboko do kůže. Ať už chci jít vstříc hledání odchozích, utkat se v bitvě proti času anebo chytit vlak, který právě zahoukal k nenávratnu, opakovaně jsem vhozena zpět do cesty, která je jedinou správnou k odžití. Nevím, jestli má smysl topit se v kapkách nostalgie nebo otevírat staré schránky. Pokaždé existuje smysl držící ochranou ruku nade všemi, kdo mu nabízí svou dlaň. Nelze jít ve starých stopách až do chvíle, která by neodmyslitelně měla být pozměnena. Věci jsou ale takové, jaké býti mají. Neznám člověka, jenž by někdy nepocítil touhu prožít určitý sled okamžiků znovu s posunutými nebo dokonce nahrazenými sekvencemi. I já mám na duši nejeden temný stín, jež by chtěl být přetransformován v čiré světlo štěstěny a nezapomenutelné parfemace teplé kůže. Možná jsem až moc velký nerealista, který se raději toulá ve filozofických botách po vzdušných zámcích, avšak v tomhle směru vkládám svou důvěru ve víc.
Cítila jsem maximální koncentraci přesycenosti roztoku lásky. Na malý okamžik jsem snad i bříšky prstů pohladila sen. Našla jsem zranitelnost v jistotě, která byla svázána tím nejnevinnějším pojidlem. Nechala jsem ale nevyřčená slova uletět a přes míle už se jen těžko navrátí více, než ten nejhrubší základ. Snad jsem mohla křičet do světa, snad jsem mohla být více obezřetná. Snad jsem mohla všeptat do vlasů pravdu, snad jsem měla... Ten den bych (ne)změnila.
Každý dílek celku je nevyhnutelný a pokud se povede skrýt se mu za zády, dozajista dojde jen k relativní frustraci. Možná uběhly noci, kdy jsem se modlila za nový začátek, ale netušila jsem, že už se rozprostírá přímo přede mnou, i když v jiném obsazení. Nechci se dotýkat hvězd, stačí mi nealternovaná realita v podání momentální výjimečnosti.