Láska mimo časoprostor

16. září 2014 v 10:08 | Margareth
Sekundy, hodiny i dlouhé týdny jsem svévolně přecházela kolem inspiračního deficitu a totální dekoncentrace mířící k mým každodenním prožitkům. Stihla jsem otevírání zlomenin, zavírání kruhu, těkání z cizích očí i toulání se ranní mlhou vonící po čisté prenatálnosti. Nejsem si jístá, ve které setině okamžiku jsem se prokousala až do nové fáze, která evokuje rozporuplné činnění všeho, co se děje.
Sotva jsem si protřela oči z minulých dní, ke kterým jsem tak ulpívala, dokázala Země udělat tolik rotací, aniž bych byla schopná ten postup zaregistrovat. Křičela bych, smála bych se, plakala bych... ale nejsem k tomu způsobilá. Cítím, jak se ke mne blíží známá Apatie, aby mne sevřela ve svém objetí. Přemýšlím... stále víc a ani nevím nad čím. Lituji a zároveň jsem nesmírně šťastná, protože stojím na začátku něčeho výjimečného.
Nevím, jak člověk pozná lásku, když má zastřený zrak a v hlavě plno kouře, jež se mísí se spoustou neidentifikovatelných pocitů. Je to už věčnost, kdy mne někdo držel za ruku. Je to už věčnost, kdy barvy zase začaly být takové, jaké skutečně jsou. Je to už věčnost... ale já se cítím provinile.
Každé zrození něčeho nového je zaplaveno ostrými tóny, které nás nutí mhouřit oči. Je to směsice slz, hlasitého smíchu, ale i naprosto nových obav a strachu. Do dlaní vám slétne uzlíček křehkosti a vy nevíte, jak s ním manipulovat bez zbytečních vedlejších bolestných účinků. Všechno je nové, i když se nic nezměnilo. Chvilky samoty se stávají nežádoucí, ačkoliv právě ony jsou pramenem růžových snů plných cukrové vaty. Vzdušné dotyky cítíte vpálené do kůže a právě ony jsou příčinou odebrání klidu i myšlenek. Piškoty leží v koutě, zatímco pod hvězdami je vše tak trošku mimo časoprostor.



Plamínek se rozhořel, ale i vítr sílí. Pociťuji neklid a strach, který se mi snaží našeptávat lži nutící mne k útěku. Přesto jsem nikdy nebyla tak šťastná jako právě nyní. Vydávám se někomu o kom vím víc, než téměř nic. Možná je pravda, že opravdová láska se rodí až z velkého poznání, ale někdy pohled do očí a pohlazení řeknou mnohem víc. Navzdory všemu, v co věřím a kdo jsem, se vždycky cit stává nejúčinnějším hybatelem odvádějící mne až za samotné hranice reality, kde neexistuje víc, než Dva.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lana Donnalyn Lana Donnalyn | Web | 16. září 2014 v 12:17 | Reagovat

Dokonalé. Krásne. Neskutočné.

Som dojatá. Naozaj krásny článok, ba viac ako článok, čistá literatúra. :)

Momentálne som v období hlbokých depresí, tento článok ma pozdvihol, i keď je to číra zmes smútku so šťastím. Pre mňa.

Krása.

2 Margareth Margareth | 16. září 2014 v 16:01 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji za tak pozitivní reakci. Jsem moc ráda, že mé články dokáží někoho oslovit a něco i přinést. Doufám, že Vás ani do budoucna nezklamu, pokud sem opět zavítáte. Děkuji :)

3 Tee Tee | Web | 16. září 2014 v 16:50 | Reagovat

Nádherné... Jako kdyby ta slova psala i mé pocity. Je to úžasné, když má člověk takovýto dar řeči, v níž je tolik vyjádřeno a tolik skryto... číst mezi řádky ale naštěstí už trochu umím :)

4 Margareth Margareth | 16. září 2014 v 23:32 | Reagovat

[3]: Děkuji. Vždy mne neuvěřitelně potěší, když se v mých slovech najde i někdo jiný. Jsem ráda, že se zde pohybují lidé, kteří ovládají umění "čtení mezi řádky".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama