Září 2014

Pod pařížským nebem

19. září 2014 v 17:12 | Margareth |  Voyage voyage
Druhá polovina našeho výletu se nesla doslova v bláznivém duchu. Naše večerní soirée na pokoji nám značně prodloužilo život. Bílé víno, sýry, hudba, smích... pravé joie de vivre po francouzsku. Noční život, který začíná okolo půlnoci a končí po páté ráno, dotazy kolem deváté ranní zda se jedná o naší první kávu nebo o kávu po flámu, mi budou moc chybět.
V pondělí začal pracovní týden a my stejně unavené jsme se rozhodly pro návštěvu rušné Avenu des Champs Élysées. A tak jsme opět ráno posnídaly a uličkami prošly i skrze známou "nákupní" Rue de Rivóli. Luxusní atmosféra okolí Opery nás nadchla. Tanečními kroky jsme usoudily, že být prodavačkou u Diora nemusí být až tak strašné...

(Comedie francaise)

Snová Paříž

19. září 2014 v 11:05 | Margareth |  Voyage voyage
Brzy ráno jsme se vydaly po "pěšovsku" potemnělým a probouzejícím se Londýnem vstříc nádraží London St Pancreas, odkud jsme se měly TGV přesunout no naší další cílové destinace na celých 5 nocí. Po pasové i zavazadlové kontrole jsme se posilnily kávou a vyčkávaly na boarding time, zatímco jsme se nemohly nabažit pozorováním kolemjdoucích. Tolik různých typů lidí jedoucích za různými cíly...
Na palubě jsme s velkými obtížemi nacpaly naše zavazadla do úložného prostoru nad hlavou a usadily se do "Špíňáku" - jak jsme celý vagón familiérně nazvaly. Vedle nás přes uličku se usadil mladý manželský pár anglického vzezření. Na první pohled bylo poznat, že ti lidé jsou zde omylem. Jako by si Kate s Williamem vyrazily na tak trochu prosté líbánky s "normálními" lidmi.
Do Paříže jsme dorazily vskutku mrknutím oka. Přivítání na Gare du Nord pro nás bylo trošku děsivým výhledem, ale nakonec i to nebylo tak strašné. B.d de Magenta jsme tedy šly hledat smluvené ubytování. Samozřejmě s kelímkem McDonald's kávy, zátěží na zádech a mapou v ruce. Když jsme dorazily na B.d de Bonne Nouvelle, nebylo už tak obtížné rozeznat náš hotel Le Clery. Náš pokoj sice nebyl připraven o několik hodin dříve, jako tomu bylo v Londýnském St. Giles, avšak to nám nezabránilo uschovat si bagages a vydat se trošku prozkoumat okolí.
Rozčarování na sebe nenechalo ale dlouho čekat. Postranní uličkou Rue de St. Denis jsme asi chodit neměly... Na každých 10 metrech sex shop nebo bordel a to jsme ještě netušily, že zdejší rajón je pevně zastáván před nejrozličnějšími vchody i během bílého dne. Na druhou stranu nelze striktně říct, že by tahle ulička byla nebezpečná. Chodily jsme tudy denně i dvakrát a nikdy jsme se tu necítily nikterak nepříjemně jako ten první den, ale o tom později. Nicméně na jednom z rohů téhle uličky jsme si vychutnaly naší první skleničku francouzského bílého vína - Chablis. Po tomto osvěžení jsme se vydaly do "Cité". Zahlédly jsme Notre Dame a poprvé navštívily největší knihkupectví jaké jsem kdy viděla - Gibert Joseph na Boulevard St.-Michel. Konečně jsem sehnala to nejnezbytnější pro francouzsky psanou práci. Dostaly jsme ale docela hlad a tak našly příjemné bistro-kavárnu, kde jsme si daly další sklenku bílého vína a skrovně poobědvali. Počasí bylo nádherné. Svítilo sluníčko a vedle nás usedly dva studenti matematiky l'Université de Sorbonne, jejichž styl výpočtů více připomínal filozofii. I obsluha se s námi milé začala bavit a tehdy jsem poprvé uslyšela, že musím být zákonitě Švédka. To už ale byl čas pomalu se vydat zpátky do hotelu, ubytovat se a odpočinout si.


Láska mimo časoprostor

16. září 2014 v 10:08 | Margareth
Sekundy, hodiny i dlouhé týdny jsem svévolně přecházela kolem inspiračního deficitu a totální dekoncentrace mířící k mým každodenním prožitkům. Stihla jsem otevírání zlomenin, zavírání kruhu, těkání z cizích očí i toulání se ranní mlhou vonící po čisté prenatálnosti. Nejsem si jístá, ve které setině okamžiku jsem se prokousala až do nové fáze, která evokuje rozporuplné činnění všeho, co se děje.
Sotva jsem si protřela oči z minulých dní, ke kterým jsem tak ulpívala, dokázala Země udělat tolik rotací, aniž bych byla schopná ten postup zaregistrovat. Křičela bych, smála bych se, plakala bych... ale nejsem k tomu způsobilá. Cítím, jak se ke mne blíží známá Apatie, aby mne sevřela ve svém objetí. Přemýšlím... stále víc a ani nevím nad čím. Lituji a zároveň jsem nesmírně šťastná, protože stojím na začátku něčeho výjimečného.
Nevím, jak člověk pozná lásku, když má zastřený zrak a v hlavě plno kouře, jež se mísí se spoustou neidentifikovatelných pocitů. Je to už věčnost, kdy mne někdo držel za ruku. Je to už věčnost, kdy barvy zase začaly být takové, jaké skutečně jsou. Je to už věčnost... ale já se cítím provinile.
Každé zrození něčeho nového je zaplaveno ostrými tóny, které nás nutí mhouřit oči. Je to směsice slz, hlasitého smíchu, ale i naprosto nových obav a strachu. Do dlaní vám slétne uzlíček křehkosti a vy nevíte, jak s ním manipulovat bez zbytečních vedlejších bolestných účinků. Všechno je nové, i když se nic nezměnilo. Chvilky samoty se stávají nežádoucí, ačkoliv právě ony jsou pramenem růžových snů plných cukrové vaty. Vzdušné dotyky cítíte vpálené do kůže a právě ony jsou příčinou odebrání klidu i myšlenek. Piškoty leží v koutě, zatímco pod hvězdami je vše tak trošku mimo časoprostor.

Třídenní pěší vymykání se realitě

14. září 2014 v 16:47 | Margareth |  Voyage voyage
I tento rok nás žlutá linka neopomněla dovést do třídenní destinace, po které jsme se opět toulaly, jak jsme jenom mohly. Naše opojení započalo, jakmile jsme vystoupily na Victoria Coach Station a my měly se stokilovým nákladem na bedrech přelstít značný kus Londýna, abychom se dostaly pod cenově dostupné přístřeší na Bedford Ave.


Znovuobjevení cestovního podzimu

1. září 2014 v 10:51 | Margareth |  Voyage voyage
Už jsem ani nedoufala, že obuji putovní kecky a vyrazím vstříc novým výzvám. Opět po třinácti úsecích se navracím do anglofonního centra plného polykulturní bašty, hadříků z druhé ruky a především atmosféry, která mi koluje žilami i v mé domovině. Tentokrát zítra vyrazím žlutým ďáblem na dámskou jízdu, jenž bude ukončena až prenatánním návratem do ospalého zápisu. Ale vraťme se na zrod našeho zdolávání velkoměstského víru.


Krůčky předročním Londýnem

1. září 2014 v 10:24 | Margareth |  Voyage voyage
Velká Británie a Londýn jsou zkrátka pojmy, které mluví sami za sebe a já jsem hrdá, že mohu být často tichým pozorujícím cestovatelem, jehož kroky míří právě k britským hranicím.
Celých 6 dní byla mým domovem Uxbridge Rd, o které jsme brzy zjistily jen to, že není na mapě, kterou jsme si pořídily s mou spolucestující a která se je zdá se zasazena do zcela neautentického londýnského prostředí. Jako bychom se ocitly někde v Saudské Arábii nebo Jižní Africe, což nemá vyznít nikterak nelichotivě. Jen je nemožné tento fakt opomenout, pokud máte zcela blond vlasy, modré oči a celkem bílou pleť. Většinou se snažím působit nenápadně, bohužel tady se mi to tady opravdu nedařilo a byla jsem často středem desítek očí mířících za svými denními pochůzkami či posezení v parku. Nakonec jsem si na to rychle zvykla a užívala si úžasné multikurtulní atmosféry.