Minulý kousek kouzelné země

4. srpna 2014 v 23:29 | Margareth
Tisíce zlatých paprsků prostupuje bílou clonou, která se rozprostírá až na nedohled. Nechci ještě otevřít oči, abych nezaplašila tu iluzi bezpečí a zvonivého smíchu rezonující těmi dny. On to moc dobře ví. Stejně jako že neohrabaně předstírám snovou nevědomost, abych mu směla znovu dovolit mi šeptat do vlasů. Líbilo se mi být Dulcineou, i když jen v jednom jediném Vesmíru a jenom v tom konkrétním nezaznamenatelném okamžiku.
Znovu mě nepřekvapí vůní lipového čaje a už mne láká k tomu nebýt sama. Všude je cítit léto a neposkvrněnost jen několika mála letokruhů vepsaných v očích. Netrvá to dlouho a už se zase ztrácím na dlouhé hodiny do chomáčků křehkého borůvčí v lese, anebo lehkých závějí lučních kopretin. Nemám ponětí o světě a ani ho mít netoužím. Vše, co potřebuji ke štěstí, už mám - jeho. Nezáleží na tom, kolik verbality uvedu v praxi, ani na tom, jestli dávám jména neživým skulpturám. Můžu vymýšlet tisíce nesmyslných skopičin, nikdy v tom nejsem sama a vždy přijede můj rytíř, který vše vezme na sebe a zachrání mne před nejvyšší věží i nejvlhčích pohledů. Nikdy nesnesl mé slzy.
Sotva nám vlasy stačí oschnout z nejrozličnějších vodních misí, je čas schoulit se do hřejivé náruče a nechat si předčítat některé z románů, jejichž děj nikdy nezapomněl pozměnit. Časem vyblednou i nejpevnější obrysy a barvy rozfouká vítr. Jeho hlas mi ale nikdy nepřestal klepat na rameno.
Častokrát večer přišel chladný déšť a já se schovávala pod postelí před údery bouřkového běsnění. Zpoza koutu jsem nahlížela do místnosti s pecí a čekala, až se otevřou dveře, vezme mě do náruče a spiklenecky mi bude notovat písničky, jejímž slovům jsem tehdy ještě nerozuměla. V ty roky prosycené sušenými houbami a bylinami, jsem nikdy neusínala sama. Dlouho jsem pokládala hlavičku na jeho skoro dospělé rameno a snažila se zůstat na kraji propasti, abych ho alespoň jednou načapala, jak se plíží po rozvrzaných prknech dřevěné podlahy, tiše sestupuje po schodech a nepozorovaně mizí. Nikdy se mi to nepovedlo...
Zdá se to jako věčnost.
Nakonec se všechno roztočilo do tisíců odstínů šedi. Nešťastné číslo cloumalo a zakopávalo o vše, co mu přišlo do cesty. S ochranitelským záměrem mne poprvé poslal pryč. Tehdy mě naposled i zachránil.
Realita se naučila běhat rychleji než já. Cítila jsem čím dál větší tíhu. Nemohla jsem dýchat. Peklo se roztáhlo po obzoru a já začala dobře znát pach alkoholu. On o tom nevěděl. Nevěděl, že si přeji, aby se můj život proměnil v dým, který se rozplyne, kdykoliv se vrátím. Bála jsem se. Neustále válčila s přízraky, se kterými se nepopasovali ani dospělí. Narážela jsem denodenně na studenou lhostejnost. Ani po pěti letech, kdy se kruh nastevřel, jsem se nedokázala protáhnout a zůstala tam uvězněná. Ani tehdy o tom on nevěděl. Stáhla jsem se do sebe. Čas od času jsem se vracela a snažila se znovu objevit "kouzlo". Vždycky tam stál, hrál svou roli přesvědčivě, ale mezi nás se postavila až moc silná zeď na to, abychom spolu dokázali mluvit. Cítila jsem se provinile a zároveň se styděla. Možná, že řeč je pramenem nedorozumění, ale tehdy to byla propast, která jen čekala na okamžik, kdy dostane zelenou vše pohltit.
Věk je možná jen číslo, ale také veličina oplývající dost nevypočitatelnou mocí. Já dokázala vidět jen neviditelně. Zhoubnost času, který dokáže stejnost přivést do shodného bodu v naprosto neshodnou relativitu, je největším viníkem, kterého jsem hledala.
Nezbylo mi víc, než prázdné ruce plné písku, který se už nepřesype. Je to už mnoho let, kdy jsem si vybudovala kouzelnou zemi, kde nic než my nehraje vabank, smrt nedokáže dospět a cit z oblak zůstává ve hře.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama