Deportační šedé tóny

15. srpna 2014 v 10:31 | Margareth |  Knižní recenze
V šedých tónechV ŠEDÝCH TÓNECH - Ruta Sepetys
Anotace: Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři.
Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.
(cbdb.cz)

Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek.
(z přebalu knihy)

Skoro 300 stránkový román americké autorky, která se rozhodla napsat dílo připomínající dějiny pobaltských zemí pod Stalinovským srpem. Kniha je silná, ať už díky zvolenému tématu, jež je hodně opomíjeno, nebo díky hlavním postavám, které na stránkách skutečně ožily. Autorčina první kniha je neuvěřitelně čtivá a hrozivě skutečná. Zamilovala jsem si Linu (hlavní hrdinku) i její rodinu, jejich odhodlání přežít a sílu to dokázat. Nelze nezmínit i fakt, kdy jsou proti sobě stavěni "jedni" a "ti druzí" i s jejich druhými tvářemi. Je zde poukazováno na to, že i nepřátelé jen plní své rozkazy a jsou také jen lidé, kteří cítí. O Sovětských zločinech se moc nemluví a proto jsem ráda za něco takového. Jsem ráda, že se někdo odvážil reálně popsat tóny hrůz a deportační píseň utrpení. Doufejme jen, že poukázáním na minulost, se tato (ne)oblíbená melodie dostane do srdcí těch, kteří jsou dodnes hnáni pouze touhou po moci.


Ukázky:

Lidé mluvili o válce a o tom, jak by nás Němci mohli zachránit. Plešatec pro jednou neříkal vůbec nic. Přemýšlela jsem, jestli to, co říkal o Hitlerovi, je pravda. Že bychom vyměňovali Stalinův srp za něco ještě horšího? Nikdo si to zřejmě nemyslel. Tatínek by věděl, jak to je. Tyhle věci vždycky věděl, ale nikdy se mnou o nich nemluvil. Bavil se o tom jen s matkou. Někdy v noci jsem z jejich ložnice slýchala šepot. Věděla jsem, co to znamená: Mluví o Sovětech.
Pomyslela jsem na tátu. Ví, že je válka? Ví že máme všichni vši? Ví, že jsme tu namačkaní s mrtvým dítětem? Ví, jak moc mi chybí? Sevřela jsem v kapse kapesník a představila si jeho usměvavou tvář.

(...)

POZNÁMKA AUTORKY

V roce 1939 obsadil Sovětský svaz pobaltské státy Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Krátce poté Kreml vytvořil seznamy lidí, které považoval za odpůrce Sovětů a které chtěl zabít, poslat do vězení nebo odvléct do pracovních táborů na Sibiři. Lékaři, právníci, učitelé, vojáci, spisovatelé, podnikatelé, muzikantni, výtvarníci, a dokonce i knihovníci byli považováni za nepřátele režimu a jejich jména přibyla na rozšiřující se seznam lidí určených k hromadné likvidaci. K prvním deportacím došlo 14. června 1941. (...)
Ti, kteří přežili, strávili na Sibiři deset až patnáct let. Po svém návratu v polovině padesátých let Litevci zjistili, že Sověti obsadili jejich domovy, používali jejich majetek, a dokonce přijali i jejich jména. Všechno bylo ztraceno. S deportovanými, kteří se vrátili, se zacházelo jako se zločinci. Museli žít ve vymezených oblastech a byli pod neustálým dohledem KGB, někdejší NKVD. Kdyby promluvili o svých zážitcích, hrozilo jim okamžité uvěznění nebo deportace zpět na Sibiř. A tak hrůzy, kterými si přošli, ustoupily do ústraní a stalo se z nich otřesné tajemství, které sdílely miliony lidí. (...)
Odhaduje se, že Stalin během své hrůzovlády vyvraždil přes dvacet milionů lidí. Litva, Lotyšsko a Estonsko přišly běehm sovětských čistek o víc než třetinu obyvatel. Deportace zasáhly i Finsko. Do dnešního dne mnoho Rusů popírá, že by byl kdy deportován byť jediný člověk. Ale většina lidí z pobalstkých republik vůči nim nechová žádnou zášť ani nenávist. Jsou vděční těm Sovětům, kteří projevili soucit. (...)

***
Film:


Film se právě natáčí v Litvě. Do kin by měl být uveden v roce 2015.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama