Srpen 2014

Člověk lásky v jiných rozměrech

21. srpna 2014 v 13:09 | Margareth |  Knižní recenze
JedinýJEDINÝ - Richard Bach
Anotace: Co kdyby se ohnul čas a prostor posunul a my se mohli setkat s lidmi, kterými budeme za dvacet let? Co kdybychom se, tváří v tvář, mohli setkat s těmi, kterými jsme byli v minulosti, s těmi, kterými jsme v paralelních životech a alternativních světech? Co bychom jim řekli? Na co bychom se jich zeptali? Jak bychom se změnili, kdybychom věděli, co čeká za prostorem a časem?
Dobrodružný jako Jonathan Livingston Racek, hravý jako Iluze a vřelý jako Most přes navždy je Jediný dosud nejpřekvapivějším románem Richarda Bacha.
Richard se v něm se svou ženou Leslie vydává do rozměrů, v nichž přežití závisí na objevení toho, co se jejich aspekty naučily na cestách, kterými se oni sami nikdy nevydali, do rozměrů, kde představivost a strach jsou prostředky k záchraně nebo zničení světů a umírání jen dalším krokem k překonání smrti.
Leslie a Richard navrhují, že stejně tak jako náš svět nemusí být tím, čím se zdá, můžeme i my být něčím více, než jsme zvyklí si myslet. Jejich kniha je nádhernou milující fantazií, harmonie vědy a ducha, překvapivé otevřené dveře na cestě k nalezení sebe sama.
(cbdb.cz)

Cítili jste se někdy tak zajedno s celým světem, celým vesmírem, se vším co existuje, že vás zaplavila láska? To je skutečnost. To je pravda. Co si z ní uděláme my, záleží na nás, tak jako obraz východu slunce záleží na malíři. V našem světě se lidé od této lásky odchýlili. Žijí nenávistí, bitvami o moc, manipulují s celou Zemí, jen aby ukojili své krátkozraké chtíče. Pokračujme v tom a jednoho dne už nikdo východ slunce neuvidí. Svítání bude samozřejmě stále existovat, ale lidé na Zemi o něm nebudou vědět a nakonec jim z paměti vymizí i poslední příběh o jeho kráse.
Synergie
Jak našemu světu vrátit lásku?
(z přebalu knihy)

Přibližně 250 stránkový román známého "životního filozofa" Richarda Bacha. Mám ráda autorův styl, myšlenky a způsob, kterým je sdílí. Všechny jeho knihy jsou plné světla, lásky a svobody v mnoha rozměrech. Každý z nás má své sny, toulá se ve hvězdách a klade si mnoho otázek, na které vesmír neodpovídá. Nikdy se mi ale do ruky nedostal počin, který by mi poodkryl velkou moc, kterou má prosté rozhodování. Můžeme žít tisíce životů, můžeme se procházet všemožnými sférami, avšak v důsledku zbude pokaždé, jen ten Jediný. Romány jako je tento není pro každého. Sbíhá se zde abstrakce, filozofie, pravda i naivita, jež je třeba hlouběji pochopit a dostat se tak k dalším stránkám. Zkusme si, byť pro sebe, odpovědět na otázku "Jak našemu světu vrátit lásku?".

Deportační šedé tóny

15. srpna 2014 v 10:31 | Margareth |  Knižní recenze
V šedých tónechV ŠEDÝCH TÓNECH - Ruta Sepetys
Anotace: Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři.
Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.
(cbdb.cz)

Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek.
(z přebalu knihy)

Skoro 300 stránkový román americké autorky, která se rozhodla napsat dílo připomínající dějiny pobaltských zemí pod Stalinovským srpem. Kniha je silná, ať už díky zvolenému tématu, jež je hodně opomíjeno, nebo díky hlavním postavám, které na stránkách skutečně ožily. Autorčina první kniha je neuvěřitelně čtivá a hrozivě skutečná. Zamilovala jsem si Linu (hlavní hrdinku) i její rodinu, jejich odhodlání přežít a sílu to dokázat. Nelze nezmínit i fakt, kdy jsou proti sobě stavěni "jedni" a "ti druzí" i s jejich druhými tvářemi. Je zde poukazováno na to, že i nepřátelé jen plní své rozkazy a jsou také jen lidé, kteří cítí. O Sovětských zločinech se moc nemluví a proto jsem ráda za něco takového. Jsem ráda, že se někdo odvážil reálně popsat tóny hrůz a deportační píseň utrpení. Doufejme jen, že poukázáním na minulost, se tato (ne)oblíbená melodie dostane do srdcí těch, kteří jsou dodnes hnáni pouze touhou po moci.

Monotónní interní píseň

14. srpna 2014 v 22:58 | Margareth |  Týdenníkoviny
Zase plácám, marně se snažím vpít se do antikvariátní vůně nebo popsat čistý list coby symbol kroku do prázdného neznáma. Dvě více než třicetidenní neharmonické vyústění chaosu mne přelilo do svobodomyslně-hořkého seskupení s jehož životním stylem jsem v těžké neshodě. Málo výhod má být rozervaným snílkem, avšak adaptabilita by balancovala na vrcholu samotné charakterové pyramidy. Místo tisíce nových odstínů přeostřených barev a pár odehnání příležitosti, uvadají minuty do šedých tónů zbytečných spekulací o absurdnosti nenávratna prodýchaného. Na můj list přání nepochybně přibude i velká stopka citové angažovanosti ve zmarných skutečnostech.
Ztotožňuji se s vlkumilnou hederou lpící k více neexistujícímu. Snažím se opět vplout mezi rytmickou ordinérnost, které jsem přivykla, ale ještě je brzy. Neumím zavřít kohoutek, otevřít okno a pokračovat bez zaregistrování změny, jež přišla svou nečekanou automatičností. Nechci pevně omotané noty vypouštět k vesmíru s marnými touhami bez zpáteční splatnosti.
Mohu tančit v tisících litrech třezalky, a přece se navrátím k nehmotnému. Ctím divadlo, ale nechci hrát role, jež jsou mi přisuzovány aniž by mi bylo vtisknuto zrnko smyslu.
Do doby, než zase poznám chuť vnějších standardních klamů, bude mi muset stačit ta má oblíbená píseň s hostujícími chmury, které se stávají monotónností dokreslující momentální aurové rozpoložení.

Srdeční kovové riffy

14. srpna 2014 v 21:59 | Margareth
Kytarové melodie mi byly společníkem od nepaměti. Hudba mnou žila a kolovala mi v žilách ještě déle. Vždycky ale o něco více mé kořeny dosahovaly sfér, které mne popouzely k sešlápnutí plynového pedálu o trošku více, byly mi dokreslením atmosféry při nesčetných závodech se stíny a vždy mnou prostoupily, až jsem se cítila jako by se ve mne znovu rozléval život.


Známá banda, známý song... kytarové riffy, se kterými jsem se setkala už v dětství. Nicméně písnička s neobyčejně emocionálně našlehaným textem, ve kterém se pro mne nejednou rozprostřela pravda (ne)konkrétní situace.

Minulý kousek kouzelné země

4. srpna 2014 v 23:29 | Margareth
Tisíce zlatých paprsků prostupuje bílou clonou, která se rozprostírá až na nedohled. Nechci ještě otevřít oči, abych nezaplašila tu iluzi bezpečí a zvonivého smíchu rezonující těmi dny. On to moc dobře ví. Stejně jako že neohrabaně předstírám snovou nevědomost, abych mu směla znovu dovolit mi šeptat do vlasů. Líbilo se mi být Dulcineou, i když jen v jednom jediném Vesmíru a jenom v tom konkrétním nezaznamenatelném okamžiku.
Znovu mě nepřekvapí vůní lipového čaje a už mne láká k tomu nebýt sama. Všude je cítit léto a neposkvrněnost jen několika mála letokruhů vepsaných v očích. Netrvá to dlouho a už se zase ztrácím na dlouhé hodiny do chomáčků křehkého borůvčí v lese, anebo lehkých závějí lučních kopretin. Nemám ponětí o světě a ani ho mít netoužím. Vše, co potřebuji ke štěstí, už mám - jeho. Nezáleží na tom, kolik verbality uvedu v praxi, ani na tom, jestli dávám jména neživým skulpturám. Můžu vymýšlet tisíce nesmyslných skopičin, nikdy v tom nejsem sama a vždy přijede můj rytíř, který vše vezme na sebe a zachrání mne před nejvyšší věží i nejvlhčích pohledů. Nikdy nesnesl mé slzy.
Sotva nám vlasy stačí oschnout z nejrozličnějších vodních misí, je čas schoulit se do hřejivé náruče a nechat si předčítat některé z románů, jejichž děj nikdy nezapomněl pozměnit. Časem vyblednou i nejpevnější obrysy a barvy rozfouká vítr. Jeho hlas mi ale nikdy nepřestal klepat na rameno.
Častokrát večer přišel chladný déšť a já se schovávala pod postelí před údery bouřkového běsnění. Zpoza koutu jsem nahlížela do místnosti s pecí a čekala, až se otevřou dveře, vezme mě do náruče a spiklenecky mi bude notovat písničky, jejímž slovům jsem tehdy ještě nerozuměla. V ty roky prosycené sušenými houbami a bylinami, jsem nikdy neusínala sama. Dlouho jsem pokládala hlavičku na jeho skoro dospělé rameno a snažila se zůstat na kraji propasti, abych ho alespoň jednou načapala, jak se plíží po rozvrzaných prknech dřevěné podlahy, tiše sestupuje po schodech a nepozorovaně mizí. Nikdy se mi to nepovedlo...
Zdá se to jako věčnost.
Nakonec se všechno roztočilo do tisíců odstínů šedi. Nešťastné číslo cloumalo a zakopávalo o vše, co mu přišlo do cesty. S ochranitelským záměrem mne poprvé poslal pryč. Tehdy mě naposled i zachránil.
Realita se naučila běhat rychleji než já. Cítila jsem čím dál větší tíhu. Nemohla jsem dýchat. Peklo se roztáhlo po obzoru a já začala dobře znát pach alkoholu. On o tom nevěděl. Nevěděl, že si přeji, aby se můj život proměnil v dým, který se rozplyne, kdykoliv se vrátím. Bála jsem se. Neustále válčila s přízraky, se kterými se nepopasovali ani dospělí. Narážela jsem denodenně na studenou lhostejnost. Ani po pěti letech, kdy se kruh nastevřel, jsem se nedokázala protáhnout a zůstala tam uvězněná. Ani tehdy o tom on nevěděl. Stáhla jsem se do sebe. Čas od času jsem se vracela a snažila se znovu objevit "kouzlo". Vždycky tam stál, hrál svou roli přesvědčivě, ale mezi nás se postavila až moc silná zeď na to, abychom spolu dokázali mluvit. Cítila jsem se provinile a zároveň se styděla. Možná, že řeč je pramenem nedorozumění, ale tehdy to byla propast, která jen čekala na okamžik, kdy dostane zelenou vše pohltit.
Věk je možná jen číslo, ale také veličina oplývající dost nevypočitatelnou mocí. Já dokázala vidět jen neviditelně. Zhoubnost času, který dokáže stejnost přivést do shodného bodu v naprosto neshodnou relativitu, je největším viníkem, kterého jsem hledala.
Nezbylo mi víc, než prázdné ruce plné písku, který se už nepřesype. Je to už mnoho let, kdy jsem si vybudovala kouzelnou zemi, kde nic než my nehraje vabank, smrt nedokáže dospět a cit z oblak zůstává ve hře.