Promilový coming out

9. července 2014 v 11:18 | Margareth
Nevím, jestli je vždy nejlepší začínat psát v rozpoložení, které není optimální snad pro žádnou činnost. Jistěže by bylo jednodušší popírat skutečnosti, zavírat oči a snažit se věnovat všemu jinému, než pojmenování několikaleté etapáže. Asi je to i tím, že jsem přičichla k jiným slovům, jež vycházejí z podobně autobiograficky zamlženého příběhu. Už mnohokrát jsem přemýšlela, jestli je vůbec dobré vracet se uličkami minulosti a hledat zákoutí, ve kterých se jen otevírají staré rány a můry příštích dní. Nikdy jsem netvrdila, že jsem normální a tak vím, že existují nutná zla, do kterých se dříve či později stejnak musíme zakousnout, abychom mohli jít doopravdy dál. Já to ještě nedokáži, ale minimálně mohu přidat další částečky k těm, které už tu jsou a kdo ví? Třeba to začne dávat smysl alespoň někomu jinému...
Začalo to dávno a skončilo ještě později, nežli pozdě. Tahle nepovedená pohádka nemůže cílit k dobrému konci... Postupem času jsem ztratila cit k tomu, abych dokázala vidět barevně. Když vzpomínám, vždy útržkovitě, hlučně a slaně. Nechci tiše našlapovat po domově, který jsem neměla, ani po střepech, které zbyly z trosek. Je to už patnáct let, co se zastavil čas a roztočilo se kolo neustálých lží, popírání a odvracení se od rakoviny vůle a alkoholismu. Netušila jsem, že když dnes budu pít kávu, budu současně poprvé říkat pravdu, zatímco mne někdo poslouchá a uvědomuje si, kam až to zašlo. K vystřízlivění na hraně ledovce musí dojít, ale nikde není psáno, že jde o poslední vítěznou bitvu. Ani tentokrát to není tak. Když jsem v zimních měsících stoupala do schodů nemocnice, nevěděla jsem, že jdu za člověkem s abstinenčními příznaky, který sotva mluví, téměř nemůže chodit a ruce se mu neskutečně třesou. Neměla jsem ani tušení, že až podobné balancování dokáže něco změnit a ze mne tak odejmout titul lhářky. Vždycky mi říkávali, že mám moc bujnou fantazii a spoustu věcí vidím až moc barevně. Až teď jsem se směla nadechnout a otevřeně popsat roky s rumovým odérem.
Muselo uběhnout patnáct let, aby se začaly řešit protialkoholní postupy měnící zaběhnuté stuktury a principy dokonalé rodiny. Muselo dojít k poloviční ztrátě funkčnosti životně důležitého orgánu, aby můj hlas začal být slyšet a aby vše začalo do sebe zapadat. Důsledky válčení? Pár zničených životů, ale jinak vcelku žádné povrchové ztráty. Nejsmutnější faktem zůstává, že pouhé prozření ostatních nelze považovat za skutečnou výhru. Bude následovat mnohem těžší kalibr u něhož můžeme jen doufat, že povede i k vlastnímu coming outu a následné definitivní promilové léčbě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 eazi eazi | Web | 9. července 2014 v 13:25 | Reagovat

Ahoj, moc nevím, co k tomu napsat...
Jak už tento příběh, tak i "Dítě se střechou nad hlavou" mají velmi silný příběh.
Na druhou stranu máš krásný styl psaní a ať je to těžké číst, kvůli ději, tak se to čte dobře. :-)

2 Margareth Margareth | 9. července 2014 v 13:43 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda, když právě články jako tyhle někoho osloví a kdo ví? Třeba můžou být inspirací nebo jen zkušeností, která může něco změnit. Moc děkuji za komentář, každá podobná reakce má smysl a já jsem za ni moc vděčná :)

3 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 10. prosince 2015 v 6:35 | Reagovat

Nmôžem ináč, len sa pripojiť k hovorcovi s nickom "eazi".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama