Červenec 2014

Promilový coming out

9. července 2014 v 11:18 | Margareth
Nevím, jestli je vždy nejlepší začínat psát v rozpoložení, které není optimální snad pro žádnou činnost. Jistěže by bylo jednodušší popírat skutečnosti, zavírat oči a snažit se věnovat všemu jinému, než pojmenování několikaleté etapáže. Asi je to i tím, že jsem přičichla k jiným slovům, jež vycházejí z podobně autobiograficky zamlženého příběhu. Už mnohokrát jsem přemýšlela, jestli je vůbec dobré vracet se uličkami minulosti a hledat zákoutí, ve kterých se jen otevírají staré rány a můry příštích dní. Nikdy jsem netvrdila, že jsem normální a tak vím, že existují nutná zla, do kterých se dříve či později stejnak musíme zakousnout, abychom mohli jít doopravdy dál. Já to ještě nedokáži, ale minimálně mohu přidat další částečky k těm, které už tu jsou a kdo ví? Třeba to začne dávat smysl alespoň někomu jinému...
Začalo to dávno a skončilo ještě později, nežli pozdě. Tahle nepovedená pohádka nemůže cílit k dobrému konci... Postupem času jsem ztratila cit k tomu, abych dokázala vidět barevně. Když vzpomínám, vždy útržkovitě, hlučně a slaně. Nechci tiše našlapovat po domově, který jsem neměla, ani po střepech, které zbyly z trosek. Je to už patnáct let, co se zastavil čas a roztočilo se kolo neustálých lží, popírání a odvracení se od rakoviny vůle a alkoholismu. Netušila jsem, že když dnes budu pít kávu, budu současně poprvé říkat pravdu, zatímco mne někdo poslouchá a uvědomuje si, kam až to zašlo. K vystřízlivění na hraně ledovce musí dojít, ale nikde není psáno, že jde o poslední vítěznou bitvu. Ani tentokrát to není tak. Když jsem v zimních měsících stoupala do schodů nemocnice, nevěděla jsem, že jdu za člověkem s abstinenčními příznaky, který sotva mluví, téměř nemůže chodit a ruce se mu neskutečně třesou. Neměla jsem ani tušení, že až podobné balancování dokáže něco změnit a ze mne tak odejmout titul lhářky. Vždycky mi říkávali, že mám moc bujnou fantazii a spoustu věcí vidím až moc barevně. Až teď jsem se směla nadechnout a otevřeně popsat roky s rumovým odérem.
Muselo uběhnout patnáct let, aby se začaly řešit protialkoholní postupy měnící zaběhnuté stuktury a principy dokonalé rodiny. Muselo dojít k poloviční ztrátě funkčnosti životně důležitého orgánu, aby můj hlas začal být slyšet a aby vše začalo do sebe zapadat. Důsledky válčení? Pár zničených životů, ale jinak vcelku žádné povrchové ztráty. Nejsmutnější faktem zůstává, že pouhé prozření ostatních nelze považovat za skutečnou výhru. Bude následovat mnohem těžší kalibr u něhož můžeme jen doufat, že povede i k vlastnímu coming outu a následné definitivní promilové léčbě.

Intuiční vlivenství

4. července 2014 v 16:58 | Margareth
V ostentativní všednodennosti se často ocitám v stiuacích, kdy mé vlastní kroky získávají vlastní autonomii a vedou mne přesně tam, kam rozum křičí "STOP"! I slova čas od času převezmou iniciativu a nabývají podob, o nichž mé vědomí němá sebemenší vědomost. Často mé snahy o vybruslení shazují vinu na afekt či jiné termíny odkazující k psychologickému žargonu, ale nemyslím si, že by to byla jedna z těch opravdových pravd.
Dlouho se potýkám s poctiem známa, které někdy až sklouzává do jisté formy déjà vu. Častokrát jsem uprostřed tmy, byla donucena otevřít oči a pod tíhou nutkání provést nejrozjičnější úkony, které následující den nabyly na významu. Ani kolorovaným snům jsem nepřidávala hodnotu, až jsem mezi řádky vyčetla spojitost s nepodvědomými artefakty. Na zápěstí se mi vybujel inkoustový příznak a insomnie pokračovala do stádia, kdy ta druhá opět vedla dlouhé monology až v mých útrobách a za jakoukoliv rupturu koncentrace, uštědřila mi milý zářez. Trvalo to celkem dlouho a ani přírodní zásahy nedokázaly přeprat vlivy, jenž mne odváděly směrem vzhůru. Donutila jsem se tedy naslouchat a prodýchat příští okamžiky s předchozími impulzy mé pošahanosti. V tu chvíli se kruh více, než uzavřel a začala jízda podobná zpětnému přetáčení tehdejších videokazet.
Hodně jsem žila.
Přemýšlela jsem o tom, až kam moje pokřivenost sahá a co je vlastně definicí normálnosti. Dovolila jsem, aby ta má rozhodnutí, nebyla až tak úplně racionální. Začala jsem šlapat cestu nevyzpytatelnosti a nutno podotknout, že vliv tohoto faktoru, se mi líbí dodnes. Možná opět trošku balancuji na hraně schizoidní absurdity, ale i to je nedílnou součástí lecha Intuice.
Všechno se dostalo do kafemlejnkového efektu, když jsem poznala svého Gabriela. Přestávala jsem se chovat jako kopřiva. Dostala jsem jinou školu, než našeptávání mé rozpolcenosti. Začala jsem překračovat hranice, až jsem se nechala udupat úplně. Ignorovala jsem cyklotymickou rozervanost i noční stavy, kdy jsem se probouzela s požehnáním opakujících se snů. Stačil jeden pohled a mé smysly byly zmrazeny na uhel.
Nikdy nebudu schopna přesně určit, jestli jsem blázen anebo jen snílek s nehynoucí fantazií, ale to nedokázali ani tak zvaní odborníci. S naprostou jistotou ale vím, že intuice je ten nejrelevantnější vliv, kterému by mělo být dovoleno více, než těm, kteří se stávají hybateli dnešní doby.

Vliv v pevné vazbě

4. července 2014 v 13:04 | Margareth |  Knižní recenze
Nevím, jestli bezpodmínečně každý autor píše své počiny s předem stanoveným záměrem, ale ráda bych se podělila o knižní tituly, které si svým vlivem podnítily mou přízeň.

Jednou z prvních novel, která mne odsoudila k lásce k české literatuře, je Hruškadóttir. Je naprosto úžasné, jakým stylem se povedlo autorce pojmenovat klišé a napsat tak nevšední a neokoukané dílo o lásce. Nikdy jsem neměla ráda přeslazené dívčí románky plné prázdných frázích, ale až mezi řádky Hruškadóttir, jsem objevila jednu větu, která je pravdivější, než realita: "Láska je jen slovo".
Dalším je český román melancholického nádechu, který se mi dostal do ruky naprostou náhodou, asice Vrány. Kniha není moc známá a bohužel i nedoceněná. Pojednává o problematice, která je na české půdě bohužel stále ještě tabu. Jako bonus jsou v knize nádherné pasáže plné citu a myšlenek, které jsou neodmyslitelně spojeny s dospíváním, ale i otázkami zabývajícími se smyslem existence nebo prostě jen niterního poznávání se.
Neodpustím si zmínit ani jeden z prvotních děl autora Paula Coelha, Veronika se rozhodla zemřít. Této knize jsem prozatím velký prostor nevěnovala a přijde mi to jako velká škoda. S rostoucí slávou Brazilce se totiž na jeho nejlepší knihy zapomíná. Médii se stále propírá Alchymista a jiné bestsellery, ale pro mne se skutečné "umění literatury" nachází jinde. Vzpomínám si, když jsme měli do hodiny českého jazyka přinést svou nejoblíbenější knihu a já přinesla Veroniku. Ve třinácti letech zrovna literatura o depresi, sebevraždě, lásce a novém životě asi není nejtypyčtější, nicméně velmi ovlivnila můj pohled na spoustu věcí včetně psaného slova.
Autobiografická pohádka ze života o životě (Most přes navždy) se mi včlenila do dnů v ne-zrovna-nepříznačnější dobu. Bylo to minulý rok na podzim, kdy jsem ještě živila jisté představy. Inspirovala mne k napsání soutěžní povídky, i k víře že láska může jít až za hranice lidského chápání. Je pravda, že po zjištění, že sám autor nakonec svým slovům až tak věrný nezůstal, mnou malinko otřáslo, každopádně ale zůstává mou nejčtenější. Obecně mám knihy autora Richarda Bacha ráda, ale jsem si jistá, že jeho životní filozofie, které šíří prostřednictvím svých románů, nemusí být pro každého.
Konečnou pětkou je další český román Opus číslo sex, který mne naprosto překvapil. Mám ráda autobiografické knihy, erotické už méně. Anotace této knihy i její přebal je naprosto nevhodně zvolen a to je ta největší rána, která mohla být zasazena v době expanze erotické prózy. Za pevnými deskami se ale rozprostírá naprostý rozpor s očekáváními. Jsou zde pocity, emoce, prožívání, pády a až v poslední řadě sex. Hlavní hrdinka sdílí se čtenáři své obavy ze samoty, ale i pomalý postup, kterým se dostala k touze po "čisté" lásce navždy. S hlavní hrdinkou jsem se značně ztotožnila a možná právě proto jsem se stala zastánkyní tohoto příběhu.