Pocit srdeční dávky festu

5. června 2014 v 22:17 | Margareth |  Týdenníkoviny
Když zavřu oči, slyším beat dálky, kterou ačkoliv můžu cítit bříšky prstů, je smáčená něčím, co neznám. Mé záměry splynuly v jeden a namísto plné koncentrace, došlo k velkému třesku. Všechny noci plné štěstí, radosti a uvolnění, staly se nelítostným stalkerem, kterého neumím poslat pryč. Ať už jsem svou vlastní skořápku marinovala v příslibech iluzí, anebo se snažila propouštět sofistikovanost, nikdy jsem nebyla tak ztracená.
Stále cítím ty motýly v břiše, kteří se mi roztancovali po útrobách, jakmile jsem se dostala pod otevřené nebe, kde všechno bylo až nesmrtelně živé. Ostré barvy dokreslovalo slunce, které mne pálilo na tváři, aby záhy mohlo být vystřídáno vlahými kapkami deště, které se nekompromisně rozhodly alespoň částečně vyjádřit ten rozpor. Dokázala jsem na chvíli nebýt tou druhou a popustit vazby spojující mne s realitou. Křičela jsem, smála jsem se, plakala jsem a nechala vibrace rezonovat celým tělem. Byla jsem součásti vzniku energie, která nemůže vzniknout, protože už je. Byla jsem jednou z činitelů největšího paradoxu a to v obou směrech. Byla jsem volná.



Ráno mne dohonilo ještě dříve, než jsem stihla vystřízlivět ze zážitků minulého dne. V jednom dni přivítat jedno ze svých ztracených já, stát se proměnlivou entitou a vidět popravu živoucí legendy, to se zdá jako náplň hodně přeslazeného hollywoodského čaje. Rozuzlení se projevilo dokonale nejen na tváři. Dlouhé hodiny jsem nehnutě seděla a apaticky počítala minuty až do okamžiku, kdy se něco nevyhnutelného stane. Nedočkala jsem zázraku, pouze lehkých záchvěvů zemské kůry.
Následovala další dávka návykových rytmů. Celé odpoledne mělo pevné kontury. Jen pár desítek okamžiků bylo proslazeno hořkým jazykem a nejasných následků. Nicméně po té už bylo vše na cestě do pitu. Nic už nedokázalo obnovit omamnost a slabost. Nebyla jsem sama a ačoliv má ústa křičela slova oblíbených songů, nebyla jsem to já. S přibývajícím časem jsem čím dál více ječela uvnitř. Palčivost prostoupila skrze žíly na povrch a už neexistovalo nic, než touha po minulém dni.


Další noc jsem strávila v horečkách neznámého původu. Cloumaly se mnou nejrůznější vlivy, kterým jsem dovolila vloupat se pod kůži. Vyvěsila jsem bílý prapor a odmítla hrát role mne mylně přisouzené. Přesto nikdy nezapomenu na takový ten pocit, kdy stojíte uprostřed deště a necháte se unášet atmosférou davu, do kterého pro jednou patříte a vaše srdce dostane pořádnou dávku adrenalinové lásky festivalu.



*** IN METAL WE TRUST ***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Taty Taty | Web | 5. června 2014 v 23:57 | Reagovat

Uužasne napísané :3 musím súhlasiť že V takom dave.. skákať S tými ľuďmi, spievať A užívať si tie okamihy je vždy proste mega :D ... vážne sa mi to páčilo ^^*

2 Margareth Margareth | 6. června 2014 v 9:20 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji, snažila jsem se :)

3 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 6. června 2014 v 9:22 | Reagovat

Vážně krásné. Davové souznění je zvláštní věc ;)

4 Margareth Margareth | 6. června 2014 v 9:26 | Reagovat

[3]: Je to dost špatně vystižitelný pocit. Něco skutečně výjimečného ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama