Červen 2014

Originalita v entomologickém zjevení

27. června 2014 v 17:04 | Margareth |  Týdenníkoviny
Několik útrpných týdnů plných zavařeného hvízdání mozkovny je snad neodvratně pryč. Všechno se nějak pomíchalo do absurdity a dochutilo se divnou entomologickou složkou, která si kupodivu vydobývá své místo v jednom z mých světů. Ale mělo by se postupovat logickými sekvencemi.
Je to už dost dlouhá doba od chvíle, kdy se mi plíce plnily pálivou tekutinou v obavách, přízracích a jiných nejrůznějších abstraktních příšerek, které bývaly výsledkem mé hranice-neberoucích imaginací. Skoro je až těžké uvěřit, za jak nic neznamenající a krátkou relativní veličinu je možné ujít tak zásadní úsek jednoho ze svých příběhů bez konce. Je neuvěřitelné, že i ten nejtěžší cumulus neprší do mých dnů. Líbí se mi ticho, které není překřičeno tisíci dalšími hlasy bouřícími se na barikádách mne samotné. Zase nejspíš budu schopna očistit piškoty a balancovat v balónové rovnováze deset tisíc mil nad všemi druhy oblaků.
Nedávno mi přišla na mysl citace, že některá nekonečna jsou zkrátka větší než nekonečna jiná a možná i proto bychom měli vzpomínat na zážitky se vzpomínkami. Zdá se to možná absurdní, ale co není? Zase jsem přijala jednu z kopretin a otevřela dveře novému prostoru, který lpí způsobem typickým pro břečťan. Ačkoliv nebývám ráda nostalgická, vždycky je na minulosti něco, co dokáže přimět hybatele přítomnosti vpřed. Možná je to i další následek, nebo snad důsledek něčeho, co nejsem schopna pochopit, ale ráda nastavuji tvář paprskům, které mne znají lépe, než já sama. Samozřejmě vše je dokonale inverzní, a tak není možné vyhnout se vedlejším účinkům v podobě nelhostejnosti a možná i jistému signálu z citu implikovaného do oblak.
Přes vlnobytí vpíjející se do břehu, jsem přestala zavírat oči a pozvala pravdu na sklenici vína. Je příjemná změna vidět barvy v jejich skutečných odstínech a přestat předstírat barvoslepost. Ono i pustit něčí ruku je svým způsobem jistý druh osvobození se od konvencí či omezenosti, která je nutně spjata s drogou předstírání. Je zvláštní jeden den zatajovat dech a polykat hořkost, zatímco druhý den se všechno tak nějak vsakuje hlouběji do kosti. Kuriózním se zdá i fakt, jak se jeden foton může nevratně oddělit a nechtít být více spojen s entitou, která mu byla souzena automatičností.
Všechny oxymoróny světa by nedokázaly vystihnout absolutní reverzi, která se transplantovala do nejméně vhodného časoprostoru. V jedné z mých kvalifikačních prací jsem napsala: "la vie peut agréablement nous surprendre au moment où nous nous y attendons le moins". Nikdy mi nešlo vyjadřovat přímo své pocity anebo obavy, ale je pravda, že to zároveň není fenomén se kterým jsem si hrála ihned po narození. Mám ráda překvapení, která jsou trpká, protože odebírají jistý klid a mou obsesi mít každou jednotku mé existence pod kontrolou. Nevím, jestli je právě originalita lékem na ordinární verlainovské spleeny, ale zdá se, že je to právě entomologické ztělesnění, které dokáže rozesmát způsobem žitného vlnění.

Pocit srdeční dávky festu

5. června 2014 v 22:17 | Margareth |  Týdenníkoviny
Když zavřu oči, slyším beat dálky, kterou ačkoliv můžu cítit bříšky prstů, je smáčená něčím, co neznám. Mé záměry splynuly v jeden a namísto plné koncentrace, došlo k velkému třesku. Všechny noci plné štěstí, radosti a uvolnění, staly se nelítostným stalkerem, kterého neumím poslat pryč. Ať už jsem svou vlastní skořápku marinovala v příslibech iluzí, anebo se snažila propouštět sofistikovanost, nikdy jsem nebyla tak ztracená.
Stále cítím ty motýly v břiše, kteří se mi roztancovali po útrobách, jakmile jsem se dostala pod otevřené nebe, kde všechno bylo až nesmrtelně živé. Ostré barvy dokreslovalo slunce, které mne pálilo na tváři, aby záhy mohlo být vystřídáno vlahými kapkami deště, které se nekompromisně rozhodly alespoň částečně vyjádřit ten rozpor. Dokázala jsem na chvíli nebýt tou druhou a popustit vazby spojující mne s realitou. Křičela jsem, smála jsem se, plakala jsem a nechala vibrace rezonovat celým tělem. Byla jsem součásti vzniku energie, která nemůže vzniknout, protože už je. Byla jsem jednou z činitelů největšího paradoxu a to v obou směrech. Byla jsem volná.