Zrcadlo duševně nemocného člověka

25. května 2014 v 14:19 | Margareth |  Knižní recenze
Anotace: Stěží někdo dokázal popsat onen podivný svět duševní nemoci otevřeněji a krásněji, než jak to dokázala Joanne Greenbergová v tomto románu - v oslnivém příběhu vyprávějícím o třech letech, která mladá dívka strávila v léčebném zařízení pro duševně choré, a o jejím návratu ze světa šílenství do světa skutečnosti. Kniha je autobiografickým příběhem duševně nemocné dívky, která se díky psychoterapii vyléčí. Je napsána s velkou citlivostí i hlubokým psychologickým ponorem, a protože vyrůstá z autorčiny trýznivé zkušenosti s psychotický onemocněním, je působivou a autentickou výpovědí o kořenech a historii jejího onemocnění i o její léčbě a procesu uzdravování. Autorka, která byla jako šestnáctiletá dívka léčena psychoanalytičkou dr. Friedou Fromm-Reichmannovou, podává dramatické a přesvědčivé svědectví o psychoterapeutické léčbě, která byla prováděna v době, kdy ještě na psychiatrii nebyly k dispozici antipsychotické léky. Z autorčina svědectví vyzařuje obdiv a láska k doktorce Friedě Fromm-Reichmannové, která byla zakladatelkou americké interpersonální školy v psychoanalýze a průkopnicí dlouhodobé psychoanalytické psychoterapie psychotických pacientů. Tato žena byla známá svým tvořivým a hluboce empatickým přístupem k psychotickým pacientům, pro jejichž prožívání měla nevšední porozumění.
(cbdb.cz)

"Román, který odhaluje hluboké pravdy o duševní nemoci... ojedinělý a podivuhodný pohled do temného království mysli."
Chicago Tribune

"Skvěle vyjádřené drama boje v nitru mladého, duševně nemocného člověka... S odvanou, která někdy bere dech... autorka předkládá řadu přesvědčivých důvdů pro život ve zlém a složitém reálném světě a na jedné straně a pro odchod do bezpečí šílenství na straně druhé... strhující a emocionálně působivé."
New York Times Book Review

(z přebalu knihy)

Přibližně 280 stránkový román popisující to nejniternější nitro mladé, psychicky nemocné dívky. Od začátku příběh tónuje pro mne neznámý nádech čehosi tajmeného, místy obdivuhodného, ale i surového. Tento autobiografický příběh líčí bez obalu paralelní svět, touhy po smrti i životě, popisuje prostředí léčebny. Každá postava má svůj smysl a některé jejich postřehy donutí čtenáře bezprostředně přemýšlet o tom, kdo je vlastně blázen a kdo "normální". Děj vás naprosto strhne natolik, že společně s hlavní hrdinkou Deborou čelíte mnoholitým bojům s neznámým výsledkem. Doposud jsem se nesetkala s podobně dokonalým zrcadlením duše psychicky nemocné dospívající dívky. Rozhodně mohu doporučit všem, a to nejen všem, kteří se sami potýkají s nějakými mentálními problémy, ale i těm, kteří chtějí vědět, jaké to skutečně je a nebojí se nahlédnout do zrcadla odrážející to nejhlubší, co člověk může mít.


Ukázky:

"Deb... prostě ho nech být."
Na okamžik měla pocit, že ji zneužiá. Byl jediný, kdo si mohl dovolit pacientkám tykat, aniž to vypadalo nepřirozeně, ale teď to nepřirozeně znělo.
"Proč já? Myslela jsem, že vy normální souhlasíte s tím, že nás se to netýká - ty vaše pravidla a zvyklosti. Já nejsem hodná, nejsem zdvořilá a o Hobbsovi toho vím víc než vy. Patřil k nám! Jediné, co ho od nás oddělovalo, bylo necelých deset centimetrů kovového klíče, s nímž si pohrával kvůli pocitu jistoty. Ellis je další. Znám ho stejně jako jeho nenávist."
McPhersonův hlas byl tichý, ale jeho hněv byl skutečný a Debora cítila, že vychází z nějakého místa v nitru, které ještě nikdy neukázal.
"Myslíš si, že všichni nemocný jsou v léčebnách? Vy si, ženský, myslíte, že jenom vy máte patent na utrpení? Nechci mluvit o penězích - to by bylo příliš -, ale chci ti říct na rovinu, že venku jsou spousty lidí, který by byli rádi, kdyby jim někdo pomohl, jenže jim nikdo nepomůže. Ty bys měla poznat duševní poruchu na první pohled. Ty netrápíš ostatní pacientky. Nikdy jsem neslyšel, že bys některý z nich řekla křivýho slova."...

(...)

Když vulkán konečně vybuchl, v krabičkách zápalek nebyl takový protipožár, který by dokázal výbuchu zabránit. Jakmile Debora začala pociťovat ten dobře známý bič strachu a zaslechla jednotónové žalující kňučení neviditelných nenávistníků, neočekávala nic neobvyklejšího než temnomyslnost a kvílení Kolektu. Byla sama v koupelně za přední umývárnou, protože všechny izolace byly obsazené. (...) Byl večer a blížila se doba ulehnutí. Nechtěla si své peklo brát s sebou do postele, a zároveń nestála o účinky dalších a dalších dávek chloralhydrátu, který ve sklenicích klesal jako hořící celuloid.
Lehla si na studenou pohladu a začala pomalu a cílevědomě tlouci hlavou o dlažbu. Čerň v její mysli zrudla, naběhla a vyrostla z ní tak daleko, že dřív než si to stihla uvědomit, zachvátila ji zběsilá zloba výbuchu.
Když se jí zjasnilo vědomí, bylo to jen natolik, jako by se dívala a naslouchala klíčovou dírkou. (...) Kolem ní se rozprostíraly veškeré vlevy nenávisti, zloby a hořkosti; byly vyjádřeny v jazyce, jehož metafory používaly slovo "zlomený" ve smyslu "svolný" a "třetí kolej" ve smyslu "vyhovím". (...) Slova byla napsána tužkou a krví a na některých místech byla vyškrábána zlomeným knoflíkem.

***
Film:
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama