Květen 2014

Zrcadlo duševně nemocného člověka

25. května 2014 v 14:19 | Margareth |  Knižní recenze
Anotace: Stěží někdo dokázal popsat onen podivný svět duševní nemoci otevřeněji a krásněji, než jak to dokázala Joanne Greenbergová v tomto románu - v oslnivém příběhu vyprávějícím o třech letech, která mladá dívka strávila v léčebném zařízení pro duševně choré, a o jejím návratu ze světa šílenství do světa skutečnosti. Kniha je autobiografickým příběhem duševně nemocné dívky, která se díky psychoterapii vyléčí. Je napsána s velkou citlivostí i hlubokým psychologickým ponorem, a protože vyrůstá z autorčiny trýznivé zkušenosti s psychotický onemocněním, je působivou a autentickou výpovědí o kořenech a historii jejího onemocnění i o její léčbě a procesu uzdravování. Autorka, která byla jako šestnáctiletá dívka léčena psychoanalytičkou dr. Friedou Fromm-Reichmannovou, podává dramatické a přesvědčivé svědectví o psychoterapeutické léčbě, která byla prováděna v době, kdy ještě na psychiatrii nebyly k dispozici antipsychotické léky. Z autorčina svědectví vyzařuje obdiv a láska k doktorce Friedě Fromm-Reichmannové, která byla zakladatelkou americké interpersonální školy v psychoanalýze a průkopnicí dlouhodobé psychoanalytické psychoterapie psychotických pacientů. Tato žena byla známá svým tvořivým a hluboce empatickým přístupem k psychotickým pacientům, pro jejichž prožívání měla nevšední porozumění.
(cbdb.cz)

"Román, který odhaluje hluboké pravdy o duševní nemoci... ojedinělý a podivuhodný pohled do temného království mysli."
Chicago Tribune

"Skvěle vyjádřené drama boje v nitru mladého, duševně nemocného člověka... S odvanou, která někdy bere dech... autorka předkládá řadu přesvědčivých důvdů pro život ve zlém a složitém reálném světě a na jedné straně a pro odchod do bezpečí šílenství na straně druhé... strhující a emocionálně působivé."
New York Times Book Review

(z přebalu knihy)

Přibližně 280 stránkový román popisující to nejniternější nitro mladé, psychicky nemocné dívky. Od začátku příběh tónuje pro mne neznámý nádech čehosi tajmeného, místy obdivuhodného, ale i surového. Tento autobiografický příběh líčí bez obalu paralelní svět, touhy po smrti i životě, popisuje prostředí léčebny. Každá postava má svůj smysl a některé jejich postřehy donutí čtenáře bezprostředně přemýšlet o tom, kdo je vlastně blázen a kdo "normální". Děj vás naprosto strhne natolik, že společně s hlavní hrdinkou Deborou čelíte mnoholitým bojům s neznámým výsledkem. Doposud jsem se nesetkala s podobně dokonalým zrcadlením duše psychicky nemocné dospívající dívky. Rozhodně mohu doporučit všem, a to nejen všem, kteří se sami potýkají s nějakými mentálními problémy, ale i těm, kteří chtějí vědět, jaké to skutečně je a nebojí se nahlédnout do zrcadla odrážející to nejhlubší, co člověk může mít.

Kapky z entit výrazů

16. května 2014 v 23:24 | Margareth
Dlouho jsem se toulala nesprávnými uličkami a toto mé bloudění nemělo za příčinu, než tápání nejen ve vlastních myšlenkách, ale i slovech, která bych chtěla posílat dál. Nitky se spletly a mezi popletené fotony se přidaly další veličiny, které se rovnaly jen přesycení. Říká se, že ticho má přiznivé učinky na mnoho z nemocí, na které věda nezná léku. Možná bych měla uvěřit slovům, která se stávají obecnými pravdami, avšak ne vždy souhlasím. Naslouchat prázdnu a dopadajícím kapkám na skleněné tabulky mříží dělících mne od venkovního světa, snažit se najít smlysl čehokoliv stabilního, abych mohla opět vzletět, není úplně tou nejlepší rekonvalescencí z dlouhé separace. Barvy mi tak trochu zkreslují úsudek a vůně mate budoucnost. Nikdy nelze hýčkat v dlaních všechny možnosti, které jsou momentálně k dispozici for free. Jsem vděčná za pokroky, které dělám v tom druhém životě, ale přesto necítím vzduch. Svoboda zeleně a větru ve vlasech, se mi stala pouze touhou, jejíž uhasení znamená překonat strach z nadcházejících událostí.
Snívala jsem ve vlastním objetí o chvíli, která se právě ujímá kontroly. Teď to ale neznamená o moc víc, než nic. Musím přesvědčit sama sebe, být neústupnou a věřit nedůvěře. Naučit se ticho i dávat, nejen brát. Především ale zavřít oči a bojovat na rozšířeném bitevním poli. Zvláštní, jak se během jednoho dopadu kapky dokáže změnit více, než jindy za celé roky. Neexistuje nic jako "někdy, možná, snad". Pouze zaniká jedna část celku.
Ráda bych znovu neslyšela děj a nechávala se jen unášet nonverbálním vyjádřením. Stáhla se do minulosti, protože je to ta jednodušší cesta, ale obsáhlejší na protichůdné grimasy, jejichž obsah dokáží vyčíst jen neznámí mluvící cizím, ale přec porozumění plným jazykem. Každá entita po sobě zanechá stopu a pouze čas ji dokáže poopravit do zdánlivě kamenného shledání se na půli cesty. Než ale skončí vžívání se do nových rolí, lze jen sedět a poslouchat kapky dopadající na okenní tabulky.