Svrabovitost popletených fotonů

22. dubna 2014 v 16:06 | Margareth |  Týdenníkoviny
Zase jsem jednou nechala svět otáčet se natolik rychle, aby se z mého života stala jedna veliká nepitná louže. Zkousla jsem znovu ret, zavřela oči a nechala svou hlavu znovu a znovu upadat do letargie, která se dostaví vždy, když pocítite předávkování se adrenalinem. Nevím, kde se ve mne bere rozpor skrze který už se ani já sama nepoznávám. V zrcadle na mne zase pokukuje Ta druhá a já nemám sílu na ni zakřičet, aby se stáhla do stínu všedních pohledů. Studnice vyschla a schne s další kapkou dál. Denně čelím svým fóbiím z milionů věcí a zjišťuji, že snad ani chemie nebude účinným prostředkem na potlačení nepředvídatelností.
Dokázala jsem riskovat a dávat v šanc celé roky odříkání, sebekontroly a zásad. Pravidla rozfoukal vítr, ačkoliv jsem se je marně snažila znovu a znovu sepsat. Dovolila jsem plynout nevítaným dotykům s ledovou tváří někoho, kdo touží jen po roznícení mrtvých sounáležitostí. Tu noc se minulost oblékla do mých šatů a hrála tyjátr, aby ochránila něco hlubšího, než je hladina promile. Doufajíc, že pár polibků pohnou mílemi a budou mým hybatelem kvantové kryptografie.
Po návratu do své kůže se zdálo nevyhnutelné oprášit své piškoty a pokusit se vymazat paměťovou část mé pokožky. Miluji vůni brzkých rán, kdy je všechno zahaleno mlžnou clonou a celý svět vysílá přísliby lepších zítřků.
Další úseky už se nesly v nevyřešitelných otázkách a silných emočních zážitcích nabitých audiovizuálními vjemy. Dlouho po té jsem setrvávala ve stavu nepoužitelnosti, hlavu plnou neřešitelných otázek bytí. Dokonalost se mnou nechodí ruku v ruce a tak se mi musela monotónnost zaručeně obrátit proti mne. Má skrytě očividná koketnost mne dovedla až na samotný konec hranice, kde se vytvořila spírala hodíc mne tam, kde jsem byla před pár měsíci. Prostřednictvím pokřivených zlomenin se snažím neohlížet zpět a být věrna mottu, který je mým jediným poutačem k (ne)návratu.
Doopravdy je lepší se někdy posadit do zeleného nekonečna s heřmánkovou příchutí, uvařit si černou kávu a sledovat písmena tvořící slova zapojující se do spletitosti příběhů, ze kterých se mi třeba podaří vyčíst svou vlastní historii, která se den ode dne stává větším svrabem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sentencia Sentencia | Web | 11. května 2014 v 9:27 | Reagovat

znám podobné pocity. Sama je teď zažívám poměrně často, i když asi z jiných příčin a s trochu jinými následky... doufám, že ti bude brzy líp a najdeš sílu se svými "fóbiemi" bojovat

2 Margareth Margareth | 11. května 2014 v 10:12 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji za příspěvek. Také ti přeji, aby ses dokázala postavit všemu, s čím zápolíš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama