Duben 2014

Protóněná něžnost

27. dubna 2014 v 16:52 | Margareth |  Knižní recenze
NěžnostNĚŽNOST - David Foenkinos
Anotace: Krásná, svůdná, něžná, inteligentní... taková je Nathalie, a do smrti svého manžela je i šťastná, pak se její život náhle zlomí... Když si později ze záhadných důvodů všimne nezajímavého, trochu nešikovného kolegy, je pomalu, ale jistě přitahována jeho jemnocitem, delikátností, nenápadným smyslem pro humor. Obyčejný příběh okouzlil svou křehkostí a jemným vtipem přes 800 000 čtenářů ve Francii, byl přeložen do 24 dalších jazyků a autor z něj vyšel při psané scénáře k filmu, který spolurežíroval jeho bratr, Stéphane Foenkinos, a v němž roli Nathalie ztvárnila Audrey Tautou (známá mj. jako Amélie z Montmartru). Za tento scénář byl autor nominovám na cenu César 2012 (kategorie nejlepší adaptovaný scénář).



Jemnost autorova stylu, jeho lehká tíže okouzluje. A hlavně jeho umění odbočit, když od tísnivých úvah přejde k zápalu nad receptem na rizoto s chřestem. Skvělá akrobacie.
LE NOUVEL OBSERVATEUR

Foenkinos uspěl v "mission impossible": rozesmát i donutit k přemýšlení nad sentimentálním románem. Jeho dialogy, stejně jako situace, jsou šťavnaté... a delikátní.
LE FIGARO
(z přebalu knihy)

Krátký romantický příběh se rozkládá na přibližně 200 stranách, které jsou doslova protkány něžností a křehkostí. Začátek anoncuje něco naprosto jiného, než od knihy po přečtení obdržíte. Vrtkavé štěstí a láska, která se ze dne na den může proměnit v noční můru nutící vás k uzavřenosti. Málokdo dokáže tak precizně vykreslit bolest v těch nejjemněšjích tónech. Současně hned lze rozpoznat autorův záměr propůjčit písmenkům filmové ztvárnění. Nicméně, ani ve filmu na vás nedýchne osobitý sentiment ukrytý pod pevnými deskami. Rozhodně mohu doporučit všem, co mají rádi netradiční romantické vyjádření na více vlnách a souvislosti, které procházejí mnohdy nezpozorovaně stranou po stránce. Číslo 117 konečné kapitoly je toho pravým důkazem.
Film shledávám také velmi zdařilý, což se vzhledem k tvůrcům dá snadno pochopit. Ráda bych ale zaměřila pozornost i na tóny písní, které téměř dokonale dokreslují tíživou atmosféru melancholických chvil. Hlas zpěvačky Emilie Simon, která se na celém projektu podílela je skutečnou něžností.

Arabská dřevitost v tónech

22. dubna 2014 v 21:48 | Margareth
Dlouho se oddávám podmanivé vůni tónů Maghrebu, které mne vždycky dokáží okouzlit magií přisouzenou právě a jen těmto arabským končinám. Možná je to okořeněno i frankofonní láskou, která zde v minulosti zapustila kořeny. Těchto pár slov ale bude věnováno pro mne novým zpěvačkám, které jsou každá svým způsobem nositelkami mé denní touhy zaváté slanou zlatavou pachutí na víčkách.

Svrabovitost popletených fotonů

22. dubna 2014 v 16:06 | Margareth |  Týdenníkoviny
Zase jsem jednou nechala svět otáčet se natolik rychle, aby se z mého života stala jedna veliká nepitná louže. Zkousla jsem znovu ret, zavřela oči a nechala svou hlavu znovu a znovu upadat do letargie, která se dostaví vždy, když pocítite předávkování se adrenalinem. Nevím, kde se ve mne bere rozpor skrze který už se ani já sama nepoznávám. V zrcadle na mne zase pokukuje Ta druhá a já nemám sílu na ni zakřičet, aby se stáhla do stínu všedních pohledů. Studnice vyschla a schne s další kapkou dál. Denně čelím svým fóbiím z milionů věcí a zjišťuji, že snad ani chemie nebude účinným prostředkem na potlačení nepředvídatelností.
Dokázala jsem riskovat a dávat v šanc celé roky odříkání, sebekontroly a zásad. Pravidla rozfoukal vítr, ačkoliv jsem se je marně snažila znovu a znovu sepsat. Dovolila jsem plynout nevítaným dotykům s ledovou tváří někoho, kdo touží jen po roznícení mrtvých sounáležitostí. Tu noc se minulost oblékla do mých šatů a hrála tyjátr, aby ochránila něco hlubšího, než je hladina promile. Doufajíc, že pár polibků pohnou mílemi a budou mým hybatelem kvantové kryptografie.
Po návratu do své kůže se zdálo nevyhnutelné oprášit své piškoty a pokusit se vymazat paměťovou část mé pokožky. Miluji vůni brzkých rán, kdy je všechno zahaleno mlžnou clonou a celý svět vysílá přísliby lepších zítřků.
Další úseky už se nesly v nevyřešitelných otázkách a silných emočních zážitcích nabitých audiovizuálními vjemy. Dlouho po té jsem setrvávala ve stavu nepoužitelnosti, hlavu plnou neřešitelných otázek bytí. Dokonalost se mnou nechodí ruku v ruce a tak se mi musela monotónnost zaručeně obrátit proti mne. Má skrytě očividná koketnost mne dovedla až na samotný konec hranice, kde se vytvořila spírala hodíc mne tam, kde jsem byla před pár měsíci. Prostřednictvím pokřivených zlomenin se snažím neohlížet zpět a být věrna mottu, který je mým jediným poutačem k (ne)návratu.
Doopravdy je lepší se někdy posadit do zeleného nekonečna s heřmánkovou příchutí, uvařit si černou kávu a sledovat písmena tvořící slova zapojující se do spletitosti příběhů, ze kterých se mi třeba podaří vyčíst svou vlastní historii, která se den ode dne stává větším svrabem.

Cit v oblacích

11. dubna 2014 v 10:22 | Margareth |  Týdenníkoviny
Místo, kde by nebylo stavů podobných horské dráze, kdy se točíte v uzavřeném kruhu marně hledajíc nějakou skulinku, kterou uniknout. Začínám přivykat dennímu světlu, které odhaluje jiné skutečnosti, než jaké se leskly pod závojem vůně kávy. Pookřávám v návalu vzteku proti zrcadlení, kde vidím příčiny. Pomsta smíchání dvou odlišných sort nemůže nikdy nést kýžené ovoce, o tom jsem přesvědčená, a tak ačkoliv nazuji piškoty, nedokáži lehce tančit mezi řádky.
Nerozumím jazyku, který mi nebyl dán a nemohu slyšet vícero hlasů, pokud neexistují. Začínám věřit ve svou individualitu jako v řešení absurdních pohádek, ve kterých jsem denně princeznou jen na omezenou dobu platnosti. Občas toužím být bílou jako všichni ostatní a tvářit se, že je všechno v pořádku. Poslušně sklopit oči k zemi a hledat v rušném prachu pouze další očekávání, za kterým bych se mohla nadšeně hnát. Nebaví mne hrát tisíce rolí, jež nejsou v harmonii s tím, kdo jsem. Dříve stačilo pár kapek upřímnosti a klid byl rozšířen na mnohá pole. Dnes není nic dostatečné, neboť většina v toaletním stolku ukrývá masu masek, které nosí dle vhodnosti aplikovatelnosti. Můžete se snažit dívat do očí, ale bude jen neprůstřelná mlha, skrze kterou se nejde nikterak prokousat bez pozvání dál. Kolik času je třeba k tomu, aby se člověk dostal dál? Kolik relativity je třeba vyplýtvat na druhé, kteří jsou jen směšnými otroky doby stále se vymlouvajícími na nesčetně faktorů?
Nevidím zrovna moc cest, na které bych se mohla vydat, ačkoliv otevřeno je jich mnoho. Nastavit bledé místo prsteníčku slunci, zavřít oči a zaposlouchat se do vlastní intuice. Nemám chuť zapomínat, ale žít dle jiných pravidel, podle pravidel Něžnosti.
Doufala jsem v zázrak přicházející s nejnepravděpodobnějším scénářem. Místo toho se posledních pár sedm dnů stalo trojkombinací naprosto jiných cifer. Motám se mezi pavučinami, které jsem si sama nechala na zakázku utkat a teď mám ještě dostatek odvahy veřejně lamentovat. Ať už se prokousám řádky moudrých jakkoliv úspěšně, nikde není záruka, že dokáži pootočit svou osou a přestanu věřit, že chovat city k někomu je samo o sobě město v oblacích.

Článek byl zařazen do výběru pro téma týdne: Město v oblacích.


Resumé týdne v oblacích

8. dubna 2014 v 21:14 | Margareth |  Týdenníkoviny
Umění není plout po tocích něčeho, co jsme dokonale neochutnali na vlastní pocit. Ráda bych tak pravidelně nestereotypně dokázala vytřídit několik okamžiků, abych se zastavila a dokázala dostát svým slovům, kterým jsem věřila.

Začátek čtvrté dvanáctiny nebyl ničím výjimečným. Dále miluji, co jsem milovala a dále se více topím, než plavu. Dokázala jsem ale najít systém, v němž nahlédla prostřednictvím internetu do budoucnosti, prošla se po dvou městech, které pro mne znamenají svět a dopila zbytek hořkosti, jež se usadila na samém dně.
Ačkoliv jsem se nechtěla retrospektivně prohroužet do zapomenutých árií, podlehla jsem té vůni a rovnou třikrát a tahle jízda byla skutečně horskou dráhou. Prokřičela jsem se vyvanulou obavou, aniž bych přišla o kousíček vlastní racionality. Všechno má své vedlejší účinky a mne jím naštěstí byl jen lišaj brázdící mé sny. S přibývajícími hodinami jsem se snad vážně přesunula do Tibidaba a kruh se začal roztahovat. Zrnko nezůstalo, kde mělo a pod nohy se mi rozsypal celý vesmír.
Čtvrtý den jsem překonala své vlastní já a dokázala spleteným jazykem hovořit na téma, které můj hlas zdáli rezonoval vědeckými fakty.
Zakončení se táhlo ranními hodinami, kdy jsem čelila ztělesnění absurdity, které jsem zařadila jako přídavek. Opět mi na rameno klepalo "Co kdyby" a do hlavy se nahryzal mantinel. Nic nedokázalo potlačit záblesky vůně moře, až znovuobrození prostřednictvím jiné tajné esence. Zpoza kouře konečně zavanul prosluněný vzduch a úsměv si na přechodnou dobu objednal pár nocí na mých řasách.

Možná se to zdá jako absurdní začátek konce, možná jako absurdita samotná, avšak ve všem je třeba vidět maximum a místo příběhu jednoho šílenství začít psát vlastní příběh o mém každotýdenním městě v oblacích.