Březen 2014

Toulky věčností nekonečna

29. března 2014 v 8:14 | Margareth
Padala jsem a toulala se po libosrdečních tónech zapomenutých drobných arií, doufajíc, že najdu nějaký skrytý klíč k dešifrování vůně duše. Téměř jsem zapomněla, jak chutná čerstvý tok myšlenek vytištěných čerstvou černí, v pozadí vysilujícího přepínání fantazie při barevné seberealizaci. Všechno se nějak zašmodrchalo a vylezl z toho akorát jeden velký systematicky řízení chaos, což se samo o sobě jevilo jako absurdita. A pak se to stalo...
Tisickrát jsem seděla nad prázdnou omezeností a tápala ve slovech, která by dokázala vyjádřit ten velký třesk, který mi přinesl obrození. Nevinnost několika písmenek, která mne pohladila křídly, vyvolala explozi pozitivních chmur s negativní euforií. Bylo to jako jed, který vám sladce zaplavuje srdce a dostává se do zákoutí, která by raději měla spát, než vystrkovat zaprášené drápy. Nicméně bylo to tady a já si při mých vlastních splýnech promítala zažloutlé obrazy přicházejích příštích dvou měsíců. Neklid mne zmítal v hřejivém klidu. Neustálé putování mezi kořeny prorostlou historií a extrémně letmým příslibem mlžných zítřků, ze mne vychovalo nejistotu uchovanou v jistotě pochybnosti. Ačkoliv vyšlo v platnost něco, v co jsem před polovinou dekády přestala doufat, najednou to držím v rukou na tenkém ledě a uvědomuji si, že má konstrukce na takový nános ideálnosti není stavěná. Podlamují se mi kolena.
V uších si opakovaně nechávám rezonovat pevná stanoviska minulých hodin a snažím se jim uvěřit za potlačování zrychleného bušení srdce. Musí přijít den, kdy se člověk probudí a ví, že odteď už nemůže vykolejit a vydat se vstříc riziku. Dny se prosvětlí, zatímco noci jsou temnější. Neexistuje řešení aplikovatelné do problematické situace kurtovského kalibru. Nelze zavřít oči, zapomenout promrkané vjemy a posunout se o čtvrtletí dál. A i kdyby ano, cestování časem je jen kouskem hlavolamu, kterému jsem věnovala více, než právě relativní úsek věčností nekonečna.

Literární prázdniny

25. března 2014 v 20:39 | Margareth
Nejraději bych odlila bronzový zvon, který by každých čtyřiadvacet hodin odzvonil přiblížení se doby, kdy nebudu tlačena seznamem povinné četby do setrvačných čekacích lhůt, při nichž se zakousávám do trpké chuti starého jazyka, na který byla dávno zavěšena rezervace současnou ručičkou hodin. Nelze ale tak snadno ovlivnit čas jako živoucí bytosti, a tak si mohu prozatím nechat jen zdát o svázaných písmenkách, které mohou v klidu dřímat pod lapačem snů. Ať už vytoužená chvilka zaklepe na oční víčka kdykoliv, v tuto hodinu bych se jí alespoň malinko přiblížila sdílením několika tiskařských perel, v jejichž světech třeba ukojíte duševní hlad v nejbližší zítřky.
Něžnost (David Foenkinos), jejíž prvky sentimentu mne okouzlí i v rámci obligační analýzy.
Život po francouzsku (Jean-Paul Dubois) je románem, ke kterému se procházím už několik pátků a který jistě bude katalyzátorem dob, které potřebuji pochopit kvůli mé studijní orientaci.
Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem (Joanne Greenberg) mi jistě provoní dny, neboť autobiografické romány psané skutečnými příběhy jsou silným čajem a tím spíš, pokud se jedná o duševní choroby.
Zraněné dětství (Pola Kinski) mne musela oslovit už jen tím, že problematika rozvodu, vztahů otec-dcera je mi bližší, než jakýkoliv jiný námět taktéž autobiografického románu.
Poslední dobou jsou to skutečně především fakta, která mne dokáží očarovat neuvěřitelným způsobem a zanechat ve mne stopu nadoživotí. Třeba již za několik hodin někdo vynalezne způsob, jak se teleportovat do žádaných životních etap či jen určitých dnů v týdnu. Do té doby mi zůstane pouze chuť po dlouhém spánků a dnech strávených v cizích řádcích.