Zrcadlo moderní doby

5. února 2014 v 18:00 | Margareth |  Knižní recenze
Osamělost prvočíselOSAMĚLOST PRVOČÍSEL - Paolo Giordano
Anotace: Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagnoisté románu Osamělsot prvočísel nadějného fyzika a spisovatele Paola Giordana. Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně: přitom nešlo o nic závažného, ona se jen nechtěla stát zvodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Dalo by se to pochopit, byli ještě malí, ale tíha následků je neušetřila, naopak dopadla na ně celou svou vahou. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků, ale když se setkají, zdá se, že by je mohli najít jeden vedle druhého. Mohli, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata minulosti. Anebo nemohli? Jsou opravdu předurčeni žít osamělý život prvočíselných dvojčat, o nichž si Mattia myslí, že tohle jsou ina dva s Alcií, osamělí a ztracení, vzájemně si blízncí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého...
Paolo Giordano vypráví o lidské samotě a trápení, za něž si lidé často můžou sami, ale jen proto, že si nedokážou pomoci. Na rozdíl od mnoha svých generačních kolegů píše spisovným literárním jazykem a jeho přesný, chladný styl je adekvátním výrazem světa, kde běžná každodenní gesta jsou ta nejtěžší a kde blízko a daleko jsou relativní pojmy.
(z přebalu knihy)

Dle knihy byl v roce 2010 natočen stejnojmenný film. Režíroval jej Severio Costanzo.
Autor získal za knihu řadu literárních ocenění (mj. Premio Campielo za prvotinu a Premio Strega).
(cbdb.cz)

Jedná se přibližně o 250 stránkový psychologický román, který prorazil do knižního světa s něčím novým, neotřelým. Není divu, že dokázala získat již tolik ocenění, jelikož se člověku doopravdy dostane pod kůži. Příběh zahrnuje spoustu problémů dnešního světa, které jsou stále spíše v ústranní, než v tématech ke konverzaci. Jak je řečeno v anotaci, autor používá jazyk, kterým každý nemluví a tak pro někoho může být nesnadno stravitelný, mne je však blízký a i proto si tento počin získal čestné místo mezi mými nejoblíbenějšími.

Ukázka:
Mattia měl pravdu, dny klouzaly po kůži jeden za druhým jako rozpouštědlo a každý si s sebou odnesl tenoulinkou vrstvu pigmentu z Alicina tetování a ze vzpomínek obou dvou. Obrysy, stejně tak jako okolnosti, tam byly pořád, černé a jasně se rýsující, ale barvy se vzájemně smíchaly, až vybledly do bezvýrazného a jednotného odstínu, do neutrální absence významu.
Roky na gymnáziu byly otevřená rána, která se Mattiovi s Alicí zdála tak hluboká, že se už nikdy nezacelí. Prošli jimi se zadrženým dechen, on odmítaje svět a ona s pocitem, že ji svět odmítá, a uvědomili si, že v tom nakonec není žádný velký rozdíl. Vybudovali si neúplné a asymetrické přátelství, tvořené dlouhými pauzami a spoustou mlčení, jakýsi prázdný čistý prostro, kam se oba mohli vracet a nadechnout se, když je školní zdi sevřely natolik, že už dál nemohli ignorovat pocit, že se dusí.
Pak, časem, rána dospívání srostla. Okraje kůže se k sobě přiblížily nepostřehnutelným, ale nepřetržitým pohybem. Při každém dalším odření se strup odloupl, ale pak se zase tvrdošíjně utvořil, tmavší a tlustší než dřív. Nakonec nová vrstva kůže, hladká a pružná, nahradila tu chybějící. Původně rudá jizva vybledla, až nebyla k rozeznání od všech ostatních.


Trailer k filmu:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama