Válečný příběh dvou životů

3. února 2014 v 14:59 | Margareth |  Knižní recenze
Ztracená manželkaZTRACENÁ MANŽELKA - Alyson Richman
Anotace: Z předválečné Prahy až do New Yorku zavádí čtenáře mimořádně silný příběh velké lásky Lenky a Josefa, jejichž vztah měl nečekané rozuzlení. Úspěšný newyorský porodník stále sní o své první ženě Lence, která zůstala v nacisty okupovaném Československu. Lenka Maizelová žila v milující, dobře situované pražské rodině, a když se dostala na Akademii výtvarných umění, splnil se jí životní sen. Zvláště od chvíle, kdy se zamilovala do nadějného studenta medicíny Josefa, s důvěrou hleděla do budoucnosti. Jenže napětí v Československu narůstalo a báječný život v předválečné Praze se změnil v noční můru ghett a koncentráků. Jaký byl osud malířky Lenky? Svede osud dávnou dvojici opět dohromady?
(cbdb.cz)


Jedná se přibližně o 300 stránkový román z válečné doby. Tento román snad ani nemůže nikoho zanechat chladným. Ačkoliv to nerada přiznávám, tak se mi několikrát rozkutálely slzy po tváři. Nevím, zda je to autorčiným stylem psaní, nebo silným příběhem. Každopádně se doopravdy jedná o něco úžasného. U nás Alyson Richman známá není, ale v zahraničí je velmi oblíbená. Jsem ráda, že teď už vím proč. Název knihy může člověka trochu zmást a přislibovat jen nějaký ženský román. V této knize je ale mnohem víc. Vedle příběhu lásky, se zde otevírají hrůzy války, prostředí koncentračních táborů a života po té. Ukazuje nesnadné rozhodování a právě možná proto je kniha označována jako Sophiina volba nové generace (John Lescroart). Patří mezi další z knih, kterých je nedostatek a kterých by mělo být mnohem víc, aby lidé pochopili. Další z knih o životě, která může alespoň na chvíli poznamenat i váš život...

Ukázka:
JOSEF
...
Odmítám dát se odradit. Každý týden chodím pravidelně do kanceláře pátracího centra. Dostávají stále nové a nové seznamy z Osvětimi, Treblinky a Dachau i z dalších menších koncentračních táborů jako Sobibor nebo Ravensbruck. Výčty živých i mrtvých.
Paní Dobrowskou vystřídá paní Goldsteinová a pak paní Markovitzová. A potom se jednoho dne dozvím, že Lenčino jméno se vyskytlo na seznamu z Osvětimi, nejobávanějšího z koncentračních táborů. Stejně jako jmény její sestry a rodičů.
,,Zřejmě šli všicni hned první den po příjezdu do plynu," pokračuje. ,,Je mi to nesmírně líto, pane doktore."
Podává mi kopii seznamu osob zařazených do transportu z Terezína.
,,Lenka Maizelová Kohnová," stojí tam tiskacími písmenky. Stisknu rty...

LENKA
...
V životě jsem zažila tolik ztrát. Mohla bych je počítat jako korálky. Každý z nich jsem zahřála v nervózních prstech. Tento pomyslný růženec uchovávám v hlavě a každý korálek má jinou barvu. Josef je temně modrý, jako smrt má barvu oceánu. Rodiče, kteří opustili tento svět jako černý kouř stoupající z nemilosrdných věží, symbolizuje popelavě šedý korálek a Martu čistě bílý. Ten je uprostřed šňůrky.
Se sestrou jsme v táboře pracovaly společně bok po boku v místnosti vedle krematoria. Když esesáci nařídili mužům, ženám a dětem, kteří měli jít do plynu, aby se svlékli, měly jsme za úkol prohlédnout jejich věci.

Byly tam hromady pláštů a klobouků. Šatů a punčoch. Dětských skleněných lahví. Kopce dudlíků a černých botiček. Ani dnes nesnesu pohled na hromádku vypraného prádla u mě doma. Všechno vždycky poskládám a rychle uložím na místo, abych si nemusela připomínat Osvětim...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama