Sexuální zrání k lásce

3. února 2014 v 15:19 | Margareth |  Knižní recenze
Opus číslo sexOpus číslo sex - Denisa Mašková
Anotace: Kniha je upřímnou a sexuálně otevřenou zpovědí mladé ženy, která kvůli svému nelehkému dětství složitě hledá cestu k mužům, přestože touží po opravdovém a hlubokém vztahu. Poměřuje realitu se svými ideály a zjišťuje, že jsou příliš vysoké na to, aby jich mohla dosáhnout. Proto nakonec naváže vztah se starším mužem s poněkud problematickou minulostí, který jí dokáže nabídnout alespoň část toho, co marně hledá. Jejich soužití založené především na sexu se po čase dostává na slepou kolej, neboť rozdíly mezi nimi jsou nepřekonatelné. Ve chvíli, kdy se ho rozhodne opustit, se náhle v jejím životě objevuje někdo, kdo ztělesňuje právě ony ideály, od nichž předtím dobrovolně ustoupila. Vrhne se do vztahu s ním s vervou, vášní a s velkými plány, které nakonec ztroskotají, aniž by vlastně znala důvod. Nečekaný rozchod ji krutě poznamená a je postavena před nelehkou zkoušku, kdy musí vyřešit otázku jak a proč vůbec dál žít.
(cbdb.cz)

Do značné míry autobiografický román čítající zhruba 186 stran, česká autorka začala psát ještě před expanzí světových publikací s erotickým námětem či zdánlivě podobnou problematikou. Na první pohled se skutečně může zdát, že se jedná jen o jakousi českou napodobeninu momentálních knižních titulů, jež okupují většinu distribučních pultů. Myslím, že zrovna nejvhodněji zvolen není ani papírový přebal, který veškeré vzbuzené předsudky, které započala sama anotace, ještě podporuje. Nelze popřít, že ta kniha je i o sexu, ale pouze částečně. I ty nejotevřejnější sexuální popisy jsou prokládány niterním prožíváním hlavní hrdinky. Emoce i city jsou popisovány způsobem, se kterým jsem se nesetkala a ve kterých jsem se našla. Autorka, hlavní hrdinka i já sama je svobodná, bezpdětná a obává se, že to tak zůstane navždycky. Skutečně se více jedná až o psychologickou studii či analýzu vztahů, zrání, začátků a konců. Nepochybuji o tom, že kdyby po této knize sáhlo více žen (pro které je určena), dokázaly by se s ní ztotožnit.

Ukázka:
Muži v mém světě prakticky nefigurovali. Nestála jsem o ně. Neměli mi co nabídnout. Vědětla jsem přesně, co chi - i co nechci. A to je vždycky tragédie. Proč lepit díry v příliš dlouhých nocích mázdrou, když existuje sklo? Není tady a teď, ale někde jistě bude, někde na něj narazím. Nejdřív se jen zleka dotknu bříšky prstů chladné a pevné plochy - nepouštím si nikoho a nic hned tak ani k tělu, natož k srdci -, pak na něj dýchnu, rty se ho přitom budu téměř dotýkat, ale ještě pořád si nechám malou, docela nepatrnou rezervu, než projdu jeho rámem do země za zrcadlem. Řezné rány a krev na čele a tvářích jsou povolené ztráty. Láska musí bolet, protože jen to, co bolí, je skutečné.
Škoda, že jsem tehdy nevěděla jak moc. Gabriel mě tím rámem prohodil dřív, než jsem stačila rekognoskovat terén. Tak rychle, že s tělem neprošla celá duše, a ta část, kterou smršť zachytila, se z utržených zranění léčila tak dlouho a komplikovaně, že ji vlastně nikdy nestačil poznat.
Třeba to ani nechtěl; ale pokud ano, možná právě proto odeše.
Myslel si, že už čeká příliš dlouho.
...
Zvláštní věc. Díky Martinově zjevné a nezastírané chlípnosti jsem byla atuomaticky pokládána za expertku přes píchání. Před ním jsem měla pověst téměř staropanenskou...
Jenže mně už se najednou nechtělo mluvit o píchání... Byla to sranda a bylo to fajn, ale teď jsem se za to skoro styděla.
Pro Gabriela jsem chtěla být čistá, nepoznamenaná, nejen uvnitř, ale i navenek. Chtěla jsem, aby se tělo stalo obrazem duše. Pro tu to bylo poprvé, úplně poprvé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama