Provokace k pomoci

3. února 2014 v 15:15 | Margareth |  Knižní recenze
Diagnóza F50DIAGNÓZA F50 - Gabina Weissová
Anotace: Diagnóza F50 souhrnně označuje poruchy příjmu potravy, kterými dnes trpí mnoho žen, a dokonce i dětí.
Novinářka Gabina Weissová je jednou z nich: bez obalu vypráví o své anorektické a bulimické minulosti: o tom, jak do toho spadla, o tom, jak hladověla, o tom, jak do sebe cpala cokoli - od strouhanky až po syrové špagety, aby ze sebe vzápětí všechno zase dostala ven. Otevřeně píše o pobytu na psychiatrickém oddělení nemocnice, o lásce, pro kterou se vzchopila, a o dětech, které jí nakonec zachránily život.
(cbdb.cz)



Tato kniha je upřímnou, přibližně 250 stánkovou autobiografií ženy, která se po dlouhé roky potýkala se "strašákem" jménem anorexie a později i bulimie. Tento příběh by měl přijít do rukou všem dívkám a ženám, které se sebou někdy nebyly spokojené či se nenávidí z nejrůznějších důvodů. Je důležité si uvědomit, že cesta od zdravého stravování k této zákeřné nemoci, je velmi krátká a strmá. Knih o této problematice jsem přečetla již několik, ale žádná nebyla napsaná tak skutečně a bez příkras. Autorčin způsob vypravování mi byl blízký hned od začátku a v některých pasážích mne z toho až mrazilo. Myslím, že je skvělé, že dnešní nakladatelství nevydávají jen ty "hezké" knihy, ale i takové, které mohou pomoct desítkám, možná stovkám podobně smýšlejících a mimo to také těm nelhostejným, kteří chtějí pomoct, ale jsou intrikami zaháněni do kouta. Na začátku je to možná v rukou nemocných, ale později je to možná i jen volání po tom, aby si této "provokace" někdo všiml a podal ruku na cestě z tohoto životu nebezpečnému koloběhu. Doufám, že tento osud ukáže, že mnohdy stačí k "vyléčení" to nejmocnější, co existuje - láska a důvěra.

Ukázka:
Ohromné bylo i to, že nahota při milování s ním znamenala mnohem víc než holou pokožku a moje šaty na podlaze. Před ním jsem mohla být duševně nahá. Věřila jsem mu. Věděla jsem, že mě zná, že mi neublíží a byla jsem mu za to neskonale vděčná...
Bulimie mi připomínala všechno, za co bych se měla stydět, za co bych se měla trestat a co všechno smím nebo nemůžu mít... Já jsem to všechno přísně dodržovala, předtím i potom. Před milováním i pomilování s ním. A někde mezi tím jsem konečně nemuse hrát to hloupé divadlo...

Aspoň trochu o něm

Opravdu jen maličko... Zkusím to zkrátit, ale musím to napsat, protože vím, že to bylo pro mě nesmírně důležité, jak se choval a jak se k celé té mé zatracené bulimii postavil:
Věděl o ní od první chvíle, a světě div se - nevzdal to, když jsem se hned na začátku přiznala, že mi hrabe. Nelekl se ani tehdy, když jsem mu řekla, že už to trvá pěkně dlouho a ještě to asi nějakou dobu potrvá.
Znejistěl, když jsem kvůli němu utekla z domova, ale na zadek napdl. Otevřel dveře, vzal mě za ruku, dovedl k sobě a netušil, jestli mě tam ráno ještě najde.
Zůstal naprosto klidný i tehdy, když jsem denně docházela mezi blázky. I tehdy, když jsem se vracela domů ubrečená nebo zlomená. Nechal mě, ať si to prožiju, ale nezapomněl mě přikrýt, utřít mi slzy a pohoupat mě....
Ale nikdy mne neodehnal, vždycky mě dokázal podržet, i když je přesvědčený, že není ten typ, co to dokáže. A neposlouchal, když jsem ho chtěla odehnat já....
Obdivovala jsem ho za to, že je tak normální.
A že při mně celou dobu stál. Úplně blizoučko.
A že mě držel za ruku, abych neupadla.
A že mi pofoukal kolena, když jsem padala a vstávala, padala a vstávala...
A že to dělal tak dlouho.
Jiný by to možná nevydržel...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama