Příběh o životě, smrti i vesmíru

3. února 2014 v 14:57 | Margareth |  Knižní recenze
Vesmír versus Alex Woods
VESMÍR VERSUS ALEX WOODS - Gavin Extence
Anotace: Alex Woods si uvědomuje, že jeho život nezačal zrovna konvenčním způsobem. Vyrůstá jen s matkou, která je navíc jasnovidka, a je mu naprosto jasné, že za to tu a tam schytá od kluků nakládačku. A ví taky, že se někdy můžou přihodit i ty nejnepravděpodobnější věci - má jizvu jako důkaz. Zatím ale ještě netuší, že ze setkání s mrzoutským samotářem, vdovcem panem Petersonem, vznikne nečekaně přátelství, v němž se naučí, že člověk v životě dostane jen jednu šanci. A že se musí rozhodnout co možná nejlíp.
(cbdb.cz)




Jedná se přibližně o 350 stránkový román z britského prostředí. Knihu jsem dostala dárkem a i když knihy dlouhá léta považuji za ty nejlepší, tahle mne obzvlášť oslovila. Mám ráda literaturu, která ve mne něco zanechá a donutí mne i přemýšlet - tento počin vše maximálně splnil a věnoval mi i něco navíc. A sice trošku jiný pohled na eutanazii, jejíž problematika je často diskutována. Nicméně to není jediné téma, kterým se příběh zabývá. Především ukazuje, jak silné přátelství může vzniknout navzdory generační propasti a jak moc může ovlivnit celý život. Celou knihu také prolínají otázky filozofické, morální, vědecké a mnohé další. Líbí se mi, jak je vše prezentováno nenásilnou formou i pro ne příliš přírodovědecky založené jedince. Je také ale nutno říct, že kniha je obsahově celkem náročná a nelze ji přečíst najednou. Je třeba si dávat čas na promyšlení, které alespoň u mne téměř každá kapitola vyvolala. Konec knihy byl pro mne nepopsatelně silným zážitkem, jenž mne dohnal až k slzám, za což jsem ráda a předem si přeji, aby se na trhu objevilo více takových.

Ukázka:
...
Pak jsme museli čekat.
Byl asi tak milion věcí, o nichž jsem si myslel, že bych je měl říct, ale žádnou z nich jsem v tu chvíli nedokázal dostatečně ujasnit. Nevěděl jsem, kde začít. Určitě jsem vypadal rozčileně, protože po chvíli mi pan Peterson podal lístek.
Rozumím ti. Nemusíš říkat vůbec nic. Úplně stačí, že jsi tu.
Přikývl jsem. Pomyslel jsem si, že má pravdu. Slova někdy nejsou zapotřebí.
Měl bys pustit nějakou hudbu, napsal pan Peterson.
,,Co byste chtěl slyšet?"
Pan Peterson se tak trochu nakřivo pousmál. Spoustu věcí. Myslím, že je to teď na mě moc důležité rozhodnutí. Vyber něco sám.
Asi minutu jsem nad tím uvažoval. ,,Myslím, že Mozart by nemohl uškodit," řekl jsem.
Pan Peterson přikývl. Dohodnuto.
Tak jsem pustil Mozartův Klavírní koncert č. 21 C dur. Pan Peterson zavřel oči a poslouchal. Seděl jsem a dveřemi terasy pozoroval párek vrabců, jak na zahradě za domem poskakují po větvičkách mladých stromů a jejich stíny pod nimi poletují jako tmavé loutky. Dvojitá skla v oknech interiér izolovala od veškerého hluku ze silnic i továren. Do pokoje ze světa venku nepronikl ani šepot, v pokoji nebylo slyšet nic - jen Mozartova rozechvívající hudba a můj pomalý dech.
Když skladba skončila, pan Peterson mi pokynul, abych přivolal Petru z křesla v rohu, kam se předtím vzdálila.
Jsem připraven zemřít, napsal. Chci, abyste mi přichystala ten jed.
Pomohl jsem mu na malou koženou pohovku, odkud měl výhled na zahradu.
,,Mám ještě něco pustit?" zeptal jsem se.
Zase toho Mozarta. Je perfektní.
...
Pan Peterson přikývl, sotva znatelně pohnul hlavou. Nejspíš se uvidíme na onom světě, napsal. To byl jeho poslední vzkaz. Ten pokus o vtip se příliš nepovedl, ale stejně jsem byl rád, že to zkusil.

,,Uvidíme se na onom světě," řekl jsem.
Jistou rukou jsem skleničku držel, zatímco pan Peterson pil brčkem pentobarbital sodný. Než jsem ji vrátil na stůl, zkontroloval jsem, jestli zmizela všechna tekutina, a pak jsem začal číst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama