Nákaza šťastné ostrosti

4. února 2014 v 18:00 | Margareth
Módní vlna se zpodobňuje lamentací nad současným stavem prostředí, ve kterém jsme odsouzeni žít. Přijde mi to stejně utopické jako hlava plná ideálů o spáse světa. Mou osobní pravdou zůstává, že myšlenka je předpoklad samotné existence a pokud už jsou naše oči v barvě snů či jara, tak právě jimi vidíme to, co máme vidět. Ze všech stran se valí slogany o těch nejdepresivnějších prognózach lidské budoucnosti a společnost navyklá moderním vymoženostem jim věří do poslední kapky dechu. Není přec náhodou, že jsou to právě dětské pohledy, které nejsou schopny vidět číselný nárůst inflace nebo násilí, které se stává ordinérní záležitostí. Je to právě ona nevinnost, která se nedívá předsudky či omezeností, avšak vidí správně. Leckdo v tom vidí neznalost či hloupost. Kouzlo se ale ukrývá ve formulce "jak to má být".
Když se člověk snaží socializovat, opouští sny i hodnoty, které mají skutečnou cenu nevyčíslitelnou peněžními skutky. Mohu se držet hlasitého tajemství, že vše ovládá moc, farmaceutické společnosti, atp. Nejsem ale skálopevně přesvědčená, že toto dogma by leželo v samotném jádru věci.
Sotva před dekádou jsem si stála za myšlenkou, že lidé musejí být stejní. Ať už jsme se vyvinuli z opic či byli stvořeni z žeber opačeného pohlaví, tak základ musí být tvořen podobnou, ne-li stejnou hmotou. Pod vlivem filozofů jsem nevěřila v dobré a špatné, ale v jistou mixaturu, ze které se nakonec jehlanovitě vytříbí stín či světlo. Marně jsem se snažila mluvit do duší, které se ocitali v prázdnu, ze kterého se nějak nemohli vymotat. Snažila jsem se držet v tom správném toku několik bytí, ale postupem času jsem sama byla málem stažena kamsi, kam jsem nepatřila.
Jako malá jsem měla jen léto a zimu, den a noc. Všechno se odráželo v ostrých barvách mých rohovek a vzduch byl tak nějak čistší. Zpívala jsem do vesmíru, že chci změnit svět a pomáhat potřebným. Běhávala jsem bosá v neposečené trávě za bílým králíkem a často se motala do vlastních imaginací, až jsem vlastně nevěděla, jestli bdím. Měla jsem kdysi spoustu přátel, kteří byli tak neopravdoví. Patřila jsem totiž fantazii čistoty. Zdánlivě pomyslnému útvaru, ve kterém se rodila nákaza přislíbené apokalypsy, jež měla změnit současnou podobu světa. Neexistuje lepší a horší, existuje jen to, čemu my sami chceme věřit. Můžeme buď spílat a prožít suchý život, anebo trávit více času s dětmi doufajíc, že chytíme nějakou zhoubnou nemoc, která nám transformací ukáže klidný spánek a štěstí i v tom dnešním světě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama