Myšlenky v čekárně na konec

3. února 2014 v 15:12 | Margareth
Všude bylo naprosté ticho, ale ne obyčejné ticho, které je známé a uklidňující... Ne ticho, které se rozléhá noční krajinou večer co večer, kdy usínám ve svém objetí a doufám v lepší zítřky. Tohle bylo něco nového, až děsivého. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám otočit, projít dveřmi a už se zde nikdy neukázat. Přemýšlela jsem, jestli tohle všechno není předzvěstí uskutečnění mých nejhorších obav. Nesměle jsem udělala dva kroky vpřed a nervózně zatěkala očima po chodbě, která i když byla plná mne podobných žen, tak ve vzduchu byl cítit chlad a jakási cizost. Jako bychom nemluvily stejným jazykem, i když jsme měly jedno společné... Nejsme tu však všechny za stejným účelem? Nepřišly jsme všechny, abychom čelily svým obavám z budoucnosti a každoměsíčních existenčních problémů? V tu chvíli jsem nevěděla, kam pohledem uhnout, kam se schovat a kde jako šedá myška vyčkat. Teď už jsem nemohla zařadit zpátečku, vycouvat a úprkem zmizet z dohledu do nejbližší tramvaje, ať už jede kamkoliv. Tohle není sen, tohle není to, na co jsem zvyklá. Tohle byl naprosto nový začátek, který jsem již nesměla nechat odejít...
Z ničeho nic jsem se ocitla čelem své největší noční můře. Celé noci jsem nespala a místo polykání sladkého měsíčního svitu, vzdávala jsem se toho jediného, co mi po něm zbylo. Jsem ráda, že to neví. Jsem ráda, že jsem konečně našla sílu utéct od něj a od věčného křiku, který mnohdy nekončil jen tichem. Stále se mi na mysl hrne tolik otázek jako vody na jez, který nestačí propouštět prameny divoké řeky. Nevím, co teď bude dál. Nevím ani, co bude zítra. Nesmím ale dopustit, aby zjistil, co nosím pod srdcem. Nesmím mu už dovolit, aby i nový život zničil jako ten můj a jako jediný důkaz toho utrpení mít v rukách tisíce prolitých slz, modřin a neustálý strach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama