Konec jedné etapy

3. února 2014 v 14:58 | Margareth
Ta melodie mne provází každou sekundou dalších nádechů, které by měly patřit někomu jinému. Snažila jsem se naučit neznámou řeč citů a porozumět rozhodnutím, která jsou vždy s tou řečí v rozporu. Nevím, kde se rodí chyby a kde zanikají šťastné konce. Nic není, jak by mělo být. Slzy si občas neuvědomují, kdy je lepší zůstat a kdy odplavit slova čekající ve frontě na jazyku. Slova, která jsou jen projevem řeči, složená z pár slabik či písmen. Často by se měla pravda vyslovit ve správný čas a předejít tak spoustě následků, které vyplavou na hladinu chmurných pochybností.
Udržovat se v umělém stavu, který je velkým předpokladem k budoucnu. Dát druhému klíč k těmto plánům a doufat, že jej v zámku nezlomí za zvuku tajícího ledu. Preventivně brát pilulky s vysokým obsahem bolesti a očekávat, že až přijde čas, léčba bude úspěšně u konce. Přát si, že přijde kapitán tohoto řízeného chaosu a nastaví nová pravidla, která budou jisto jistě účinnější.
Kde je ten správný kout, kam se schoulit a počkat na odliv, který snad uklidní ten divoký proud a dovolí mi znovu vstát? Ptám se sebe sama, jak je možné, že zrovna v některých situacích neplatí zákony gravitace a během pomíjivého okamžiku, je všechno vzhůru nohama. Nic není, jak má být. Rychle padala jedna skutečnost na druhou, až se vytvořila síť odcizení, do které se teď chytají svévolně vyskytující se trvalé následky. Chci spát a ve snech všechno zapomenout. Dostat se do prostoru, kde bych mohla celou tíhu odložit a vrátit se zpátky jako znovuzrozená, bez viditelného poškození.
Realita se čeří, kal se uvolňuje ode dna a pouští mi žilou. Najednou mám volnou cestu, která mi však nahání strach. Křečovitě se před tím uzavírám a ještě chvíli to toužím popřít. Nevím, jak jsem se do téhle fáze vlastně dostala. Jak mi má vlastní existence mohla dovolit, prožít se až na konec etapy, která pro mne měla být vždy tabu.
Dlouho se mi nestalo, abych svůj život neměla pod kontrolou a ničemu, co se v něm odehrává, nerozumněla. Tohle zkrátka nepatří k mé svébytné představě o řízení věcí. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem až v konečcích prstů cítila tak silně a živě nejistotu smíšenou s neklidem. Přeji si nebýt obětí svých snů, které s nástupem noci nepřichází a ráno mne nechtějí opustit bez zanechání bolehlavu jako trest za vědomost. Tápu, zda je horší žít ve lžích nebo zjistit skutečnost, jejímž přirozeným důsledkem je zpřetrhání vazeb, ztenčelých časem jako nitě.
Člověk je vždycky nakonec sám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama